Na první dubnový den připadl koncert jedné z nejuznávanější kapely post HC/screamo/metalcorové scény, amerických věrozvěstů Underoath. Na své evropské turné k aktuálnímu, byť dva roky starému albu "Lost In The Sound Of Separation" si vzali s sebou vycházející metalcorovou senzaci anglány Architects. Aby toho nebylo málo, večer otvírali čeští nováčci screamo scény Shogun Tokugawa.
Lucerna Music Bar je legendární klub, kam chodila trsat po nocích už i moje babička. Ceny mají k lidovosti daleko a klimatizace je tak mírná, že při dosažení určitého počtu návštěvníků začíná býti nedýchatelno. Za tohoto aprílového koncertu byla Lucerna téměř naplněná, ale stále se dalo najít místo, kde byl příjemný a klidný výhled na pódium. Klub byl okupován výhradně mladšími ročníky s účesem na patku a já se svým čtvrtstoletím na krku jsem se cítila poněkud zvláštně. Radši popojedeme dál...
Koncert zahájila plzeňská elektronicko-HC/screamo parta s japonským názvem Shogun Tokugawa. Svůj velmi krátký, cca 20 minutový set rozjeli pořádně od podlahy. Show byla energická, všichni členové lítali po pódiu jak neřízené střely a okamžitě mě probrali z pomalého usínání... Vokalista je opravdu frontman na pravém místě. S vizuálem „kluka od vedle“ to na stagi parádně rozbalil a člověk si jen říkal, kde se to v tom týpkovi bere. Řev byl opravdu na jedničku, čistý vokál mu však dělal jisté problémy, na kterých by bylo vhodné zapracovat. Shogun Tokugawa jsou českou sceamo nadějí, ačkoliv jsou teprve v začátcích, potenciál však ukrývají.
Po nedlouhé pauze se z backstage vyřítili Architects v touze ukázat nové album "Hollow Crown". Zpěvák Sam Carter vyběhl do záře reflektorů tak dravě, že ani nezaregistroval, jak jeden hbitý stage divista vylezl na pódium a strhl ho do davu. Krátká dramatická situace však byla ihned vyřešena a „architekti“ mohli začít. Nutno podotknout, že tato britská formace není na našem metalovém poli žádným nováčkem. Matičku Prahu navštívili nejen loni na podzim v rámci Never Say Die Tour, ale i v létě během času letních festivalů. Musím přiznat, že z poslechu domácího mě kapela příliš neoslovila, byla jsem proto velmi zvědavá na „kluky v akci“. Moderní metalcore s občasnými math i emo prvky je rozhodněv v kurzu a lidi baví. Zdá se mi však, že v celé snaze být tak in je pozapomenuto na nějaký feeling. Ano, Architects mají perfektní riffy, luxusní hlasový projev a celá jejich hudební stránka je prakticky v pořádku, ale postrádám nějaký silný vnitřní prožitek. Každopádně fanoušci byli spokojení, a tak to má být.
Až do půl jedenácté museli natěšení fanoušci čekat na svoje legendární Underoath. A taky že bylo na co. V kapele, která prošla několika personálními změnami, zůstal ze zakládajících členů jen bubeník a občasný zpěvák, jenž prokádá songy čistým vokálem, Aaron Gillespie. Před pár dny však vyšlo prohlášení, že Aaron formaci opouští. Velká škoda. To však nemění nic na faktu, že UO prodali neskutečné množství alb a pyšní se cenou Grammy za nejlepší video k písni „Writing on The Walls“.
V klubu se rozhostila zvláštní atmosféra (že by to bylo tím božským klidem?), když kluci vytryskli na pódium. Málokdy je k vidění tak živá a energická show plná agrese, experimentů v podobě různých samplů a také emocí. UO velmi dovedně kombinují metalové, post HC a screamo prvky, které vytvářejí složitou, avšak chutnou záležitost. Vedle klasické sestavy byly po straně pódia připraveny cca tři bubny s paličkami za účelem, aby se jakýkoliv člen ve své extázi mohl vybít a dokreslit tak celou hudební stránku. Zpěvák Spencer Chamberlain se s tím nepáral a několikrát zamlátil do činelů i mikrofonem. A já si stále říkala, proč ho má celý olepený izolačkou...
Ke konci setu si tihle floridští křižáci neodpustili pár slov o Ježiši a Bohu a já si říkala, jak někdo zfanatizovaný náboženstvím může dělat tak úžasný a hutný metalcore... Z koncertu jsem tedy na závěr měla smíšené pocity (asi takové, jako když se vám zabije tchýně v novém autě :-).
Vrcholem večera tedy byli rozhodně Underoath. Výborné vystoupení, při kterém představili nejen nové album, ale i skladby starší. Vše šlapalo tak, jako kdybych si je pouštěla v klidu domova, naprosto dokonalá reprodukce. I přes krátké křesťanské „povídání“ jsem si set vážně užila a nebyla jsem jediná. Vypadá to, že Lucerna Music bar zažil opravdu výborný koncert!
|
