Když jsme se před dvěma lety loučili se seriálem o White Skull, už bylo jasné, že přišlo to, co prostě přijít muselo (a nepochybuji, že i to, po čem prahly zbytky příznivců kapely). Slabý článek kapely, křikloun Gustavo Gabbaro, byl po svých třech pokusech definitivně odstraněn a „šílený Toník“ (ehm, mozek kapely, kytarista Tony „Mad“ Fonto) zase sáhl po něžnější polovině lidstva. Za mikrofonem se tak objevila novicka Elisa „Over“ De Palma a před White Skull tak stály hned dvě otázky. Jednak jak Elisa ustojí srovnání s nezaměnitelnou „sestřičkou“ Federicou a jednak zda se podaří v hlavách autorů probudit aspoň o chlup zajímavější nápady, než tomu bylo na posledním „Starobylém prstenu“.
I když nezazní dvakrát stoprocentní ano, s radostí hlásím, že současní White Skull dali s bojovnou novinkou „Forever Fight“ zapomenout na kompletní Gabbarovu éru. A i když na sílu přelomových alb z přelomu století nedosáhli (upřímně řečeno, to by musel do White Skull asi prásknout blesk…), je „Forever Fight“ po deseti letech první album lebkounů, které mě od začátku do konce baví. Tím je vlastně vyřčeno první ano. Ano, hudba White Skull, pod kterou je tentokrát podepsána kapela jako celek (poprvé) dokázala ze sebe vydolovat dostatek chytlavých nápadů, vymyslet dostatek povedených melodií, úspěšně skloubit kytary s klávesami – i když sázka na občas příliš dominující klávesy je právě jedním z důvodů, proč se bodování zarazilo tam, kde se zarazilo, neb White Skull vždycky slušel a sluší kousavější výraz – i předhodit pár povedených sól (osobně velebím především to patřičně agresivní v dle mého nejpovedenějším kousku kolekce „A Mother´s Revenge“) . Pár ovšem v tomto případě znamená, že právě jalovost a bezvýchodnost některých sól (např. ve „Feel My Rage“) je momentálně největší slabinou italských lebek.
Elisa. Fakt si myslím, že tahle holka byla pro White Skull spása. I když svým hlasem na jedovatost a dravost Federicy ještě nějaký ten krok ztrácí, přece jen svou těžko dostižitelnou předchůdkyni alespoň evokuje. Nahrává tomu i fakt, že White Skull dovedně pospojovali (zase už) příjemnou vokální uštěkanost s klenutými melodiemi, neutopili se ve zbytečném kraječkování, tam kde by někteří jejich krajané sáhli k bombastice (jako třeba některé chorály), sází spíš na působivou střízlivost. Další výhodou je i fakt, že si Elisa otextovala (pravda, nepříliš složitou angličtinou) celou desku, takže jí tématicky zaměřená slova (jak název napovídá, vše se motá kolem věčného tématu věčného boje) dobře padnou do pusy. I díky tomu má „Forever Fight“ švih a spád. White Skull je možno zase brát vážně. A to i když sáhnou v závěru desky k tak vykutálenému fórku s jednoznačnou výzvou a poselstvím v bonusové „Beer, Cheers“ – tahle jarmarečnicky pozitivní taneční melodie s jednoduchým (až primitivním) motivem je neskutečně průhledná, ale dokonale funkční. Jestli tohle nebude koncertní trhák (za tři neděle se můžeme přesvědčit), tak už nic.
White Skull na „Forever Fight“ demonstrují povedenou přehlídku svých nejen historických, ale i moderních zbraní. Jasně, konec minulého století se nevrátí, ale pokud sestřička Federica ještě pořád drží palce své bývalé domovině, asi si pořádně odfoukla. Tomuhle se říká důstojně oprášit zašlou slávu. Doufám, že takováhle bojová nálada lebkouny neopustí.
|
