Elvenking se vrací! Zpráva, která (aspoň jsem si myslel) nemůže nechat v klidu ty, kteří ochutnali vydatnou porci šťavnatého jižního ovoce vloni, při dvou zastávkách elfíků v naší domovině. A vrátili se s veškerou grácií. Ovšem pokud jsem minule psal o jejich vítězství na celé čáře, tentokrát měli v rámci prvního ročníku Firestorm Festu víc než zdatnou konkurenci, především pak v německých Crystallion. Původně měli hvězdnou sestavu doplnit i Mob Rules, ti však bohužel zůstali doma, takže sestavu večera tvořil ještě italský tajný tip Flashback Of Anger, domácí ambiciózní jistota Samhain a čerstvě vylíhlí Dead Daniels.
Když jsem se vyptával vrchní hlavy festu na hodinu začátku, zazněla číslice 18 s dovětkem, že budou hrát Dead Daniels, funny projekt bubeníka Pavla Konvalinky (Black Majesty) a že to nebude nic pro mě. Fakt, že kapela měla svůj první koncert začátkem letošního roku možná může svádět k domněnce, že by tihle „zelenáči“ ( :-) ) mohli ještě vychytávat porodní bolesti, ale zmíněné tlučounovo jméno už v těch správně naladěných uších jistě řádně zazvonilo jako záruka kvality. A i když je fakt, že jihem střižený rock metal není zrovna mým šálkem kávy, s potěšením jsem konstatoval, že mrtví Danielové byli hodně živí a spolehlivě jim to šlapalo. Nepřehlédnutelná postava kytaristy Semíra trošku sváděla ke vzpomínkám na loňské předskakování Divé Báry Elfíkům a z tohohle srovnání vyšli Danielsové jednoznačně vítězně. Zábavné, tou hrstkou přihlížejících (počet zírajících hlaviček jsem si neklidně zdůvodňoval časnou hodinou) právem kvitované vystoupení, nabité energií doplatilo na pozdější začátek, díky kterému došlo ke škrtům v playlistu a do uší posluchačstva se tak nakonec dostalo celkem pět vlastních věcí Danielsů, ze kterých mě nejvíc oslovila pomalá „Napůl“. Důvod zařazení do předprogramu chystaného turné australských Black Majesty je jasný, ale jsem si jistý tím, že tahle banda nebude pouze protrpěnou částí programu.
Playlist: Zvíře, Stupid, Je to tady, Napůl, Mrs. Smith,
Pokud pamatujete vizuální podobu novopackých Samhain z doby zhruba tak před rokem, možná by vás pohled na Samhainy lehce překvapil. Nedávno shodil svojí hřívu Přéma Šulc a teď ho následoval Lukáš Kolek. Přiznám se, že když se Samhain začali pohybovat po pódiu, že jsem se až lekl, že Lukáš definitivně opustil kapelu. Na pódiu byl, jen ztratil kus své příbuznosti s Kaiem Hansenem a šéf kapely Ondra si ode mě musel vyslechnout narážky o skinheadských kapelách… - naštěstí tohle všechno nemělo vliv na produkci kapely. Samhain pochopitelně sáhli po skladbách z loňského alba, vzhledem k omezenému časovému prostoru jsem ani nečekal, že by zazněli ještě některé hitovky z „české“ éry kapely. Jediné, čeho jsem želel, byl fakt, že nezazněla pomalá „The Cave“ a že potenciál albových duetovek zůstal při absenci chlapského vokálu mírně nevyužitý. Největším lákadlem je pro mě z nových skladeb stále „Part Of My Destiny“, i když jsem se tentokrát nemohl zbavit dojmu, že s výškami Veronika zápasí víc než obvykle, což vynikne především díky kontrastu se sametově hladivými hloubkami. To, že pod pódiem zůstala zhruba stejně velká hrst posluchačstva už začínalo být alarmující, ale i tak se Samhain dočkali alespoň nějakého ocenění svého povedeného setu. A ještě jedna nezbytná vizuální pochvala, vlasové veletoče Verči s klávesákem Jirkou jsou naprosto impozantní.
Playlist: Rising Within Downfall, Part Of Destiny, Lineage, Only I Know, Ark Of Eternity, Antedeluvian, Revelation Of The Question Why
Italští Flashback Of Anger měli být žolíkem Firestormu. Pro mě naprosto neznámá kapela, kdy z lehkého očuchání na netu jsem si říkal, že by to nemuselo být marné. První poznatek byl takový, že flashbakové mají oproti Samhainům podstatně intenzivnější zvuk, ve kterém výraznou roli hrála rytmika. Poznatek druhý byl takový, že v masivní zvukové hradbě se docela ztrácel zpěv a ve spojení s neohmataností skladeb bylo docela obtížné se v produkci flešbeků něčeho zachytit. Pokud jsou FOA označováni jako power-progresivní kapela, tak toho progresu bylo tolik, aby došlo na komplikované a „drhnoucí“ pasáže a poweru bylo naštěstí tolik, aby došlo i na chytlavé pasáže. Flashbackům nelze upřít snahu, v jejich setu byla kupa energie, ale o celkové náladě vlastně vypovídal moment, kdy zařazení Ironovské „Run To The Hills“ ve finále dost radikálně přehodilo výhybku přístupnosti. Fakt je, že FOA sklízeli do té doby největší ovace, takže třeba jsem s nimi měl potíže jen já. V žádném případě zklamání, ale rozpaky po nich krapet zůstaly.
Pokud by mělo dojít na sestavování tabulky největšího potěšení Firestorm festu, byli by Elvenking v určité nevýhodě. Od nich jsem totiž excelentní výkon očekával. Od německých Crystallion po všech těch pozitivních zvěstech sice taky, ale Crystallion moje očekávání překročili. Tak, jak jsou pozitivně nakažliví na deskách (s dovolením cituji kolegu Pagana), tak x-násobně rozdávají pohodu i na pódiu. Tak, jak chytlavé jsou jejich melodie v obýváku, živým projevem kapely je tahle přitažlivost znásobená. Crystallion vzpomenuli ve svém setu všechna svá tři alba, důraz byl samozřejmě kladen na loňské „Hundred Days“ a přiznám, že mě malinko překvapilo, že finále koncertu bylo svěřeno jediné připomínce prvotiny v podobě skladby „Burning Bridges“. Ovšem rukopis kapely je natolik výrazný, že kterákoliv z devíti skladeb má hitový potenciál, proto asi bylo bláhové předpokládat, že klipovka „Under Siege“ či poetickým úvodem vonící „Nations Falling“ (osobní tip) bude tou vyvolenou pro gradování v závěru. Pozitivní (chvílemi až frídom kólovský) metal tu hrstku příznivců (ano, teď už bylo jasné, že Chmelnice přeplněná nebude ani zdaleka) musel potěšit. Pokud se o Crystallion mluví jako o naději power metalu, možná by stačilo, kdyby kluci dokázali svoji muziku dostat víc do podvědomí příznivců. Potenciál, který hovoří z desek, dokázali naživo jasně znásobit.
Playlist: Under Heavy Fire, A Cry In The Night, Nations Falling, Wings Of Thunder, Hougoumont, Under Siege, We Stand Aligned, Sole Survivors In Ligny, Burning Bridges
Čekal snad někdo od Elvenking něco jiného, než neskutečnou energií nabité vystoupení? Vystajlovaný Damnagoras navázal na svoji vloni předvedenou přesvědčivost, suverenitu (párkrát vypnutý mikrofon či potíže housličkáře v úvodu koncertu byly pro něj zjevně nevýznamnou banalitou) a schopnost hýbat s davem, ačkoliv z počátku ti lidičci pod pódiem vypadali krapet zatuhle. I když letos mohla být návštěva snad jen poloviční,
Elvenking do toho dali maximum, k osekání playlistu (oproti loňsku) předpokládám, že došlo jen z časových důvodů. Oproti loňskému koncertu Elvenking zařadili jedinou novinku, kvapíkovou hitovku z akustického alba „Not My Final Song“ (což pro mě osobně byla maximální trefa do černého), největší extázi vyvolali s klipovkou „Divided Heart“ a finální šlehou „The Winter Wake“, krapet překvapili zařazením intra „The Caravan Of Weird Figures“ doprostřed setu, kdy se na chvíli vytratili z pódia a tentokrát došlo i na přídavek v podobě retro disco hitu „Heaven Is A Place On Earth“. Srovnám-li loňský a letošní set, jediný rozdíl byl v tom, že se Elvenking nedočkali tak bouřlivé odezvy (na vině byl počet přítomných, neb ti letošní věrní vytvořili důstojnou atmosféru, odpovídající počtu nasazených hrdel a rukou). Jejich výkon byl opět na podtrženou jedničku. Jiskřící jistota, která mě opět nadchla!
Playlist: Poison Tears, The Wanderer, From Blood The Stone, Infection, The Divided Heart, Not My Final Song, The Caravan Of Weird Figures, The Scythe, Rouse Your Dream, Another Awful Hobs Tale, The Winter Wake, Heaven Is A Place On Earth
|
