Poslouchej heavy metal – ať víš, co vítr zpívá
Poslouchej heavy metal – tu sílu drak hlídá
Poslouchej heavy metal – kytary dál, dál tě zvou
Poslouchej heavy metal – vždyť on je cestou tvou, cestou tvou…
V některých z vás možná refrén jedné ze skladeb, zaznamená již na desce „Souhvězdí draka“ jihlavské kapely Karakum, oživí vzpomínky na léta minulá. V těch ostatních, kterým tyto verše nic neříkají, by jejich jednoznačné poselství mohlo docela jasně vyvolat představu, co druhé album jihlavských drakopěvovatelů přináší. Hevík s českými texty. Kategorie mnohými zatracovaná. Pokud byste chtěli Karakum zařadit někam na pomyslnou stupnici, signalizující, zda kapela patří mezi spolky, vyrážející z ruky argumenty všem zpochybňovatelům tuzemských heavíkových kapel či naopak potvrzující stesky na úroveň této kategorie, skončíte patrně někde lehce nad zlatým středem.
Snahou Karakum je znít nadýchaně, metalově romanticky, poeticky. Tahle hra na metalové šlechtice jim však vychází jen částečně. Sráží jí především fakt, že (ale to je možná i úmysl) jejich skladby jsou poněkud schématické, chybí jim odvaha vyběhnout z poněkud svazující šablony. Jejich „heavy metal“ zní příliš uhlazeně – zejména pak ve vokálních linkách, což však může být dáno i tím, že oba mužské hlasy (pěvce Zbyňka Ondráčka, který však už kapelu opustil, i kytaristy a téměř výhradního autora muziky a textů Mirka Ondráčka) se nemůžou chlubit zrovna kdovíjakým rozsahem či schopností znít příliš barevně. Poloha, ve které se pohybují odpovídá dění na desce, je z ní cítit nádech majestátnosti a chlapáckosti, ale chybí jim schopnost strhnout, což postupně začíná krapet uspávat. A pochopitelně, ruku v ruce s tím (právě proto se domnívám, že by mohlo jít i o záměr) i produkce a celkový výraz je poněkud jemný.
Výhodou Karakum je to, že jejich nadýchanost je uvěřitelná (steskům, že ve finále z toho poněkud čouhá póza předejdu konstatováním, že nemáte-li problém s tím užít si sci-fi pohádky a jejich atmosféru, Karakum se pohybují v podobné myšlenkové hladině). Všechny ty ženské vokály, hymnické chorály i varhanní kreace, které ji probouzí, jsou schopně zaranžované a ozývají se na těch „správných“ místech. Že stále marně čekáte, kdy začnu opěvovat metal? I přes tu proklamovanou agitku v úvodu se toho těžko dočkáte…, chybí mi větší dynamika, zvuková sytost či špetka agrese navíc. Kytary říznou jen občas, bicí mi přijdou poněkud plytké a sem tam příjemně dunící basa to nezachrání. A díky té jednorovinaté procházce chybí (i přes jasnou chytlavost některých melodií) desce i hitové ambice. Zásluhou toho (ač podobné oslavné záležitosti mi obvykle nejdou pod nos) je pro mě vrcholem desky nová verze šest let starého „Poselství“, příjemná šlapavka, která využívá všechna možná heavíková klišé, ale spolehlivě funguje jako tahák a závěrečný bonus „Nespoutaní“ (i ten se objevil na prvním albu, na aktuální placce je navíc ještě převeden do pohyblivých obrázků), vybočující ze schématu králů, draků, romance a hodného metalu základu alba.
Karakum se vyhnuli lákadlům tancovaček a přitom nešetřili s cukrovou polevou. Na jedné straně hledejte starý Brilien (to pro nezpochybnitelnou příslušnost k metalu), na straně druhé třeba Riff (to pro „jemné“ způsoby vyjadřování). No a ve finále můžu říct, že jde o příjemné album, na kterém si rýpalové důvod střílet do tuzemského heavíku v pohodě najdou a jeho obhájci se s ním určitě dobře pobaví.
|
