Kapela Tchoři a jejich výběrovka „To nejsmradlavější z nás“, rekapitulující prošlapaných (či patrně možná lépe řečeno prokalených) posledních patnáct let jsou dokonalým důkazem toho, že za a) je dneska možné úplně všechno, za b) že o zábavě máme každý úplně jiné představy, za c) že tancovačkový bigbít nevyhyne a není ho problém i zvěčnit na desce.
Upozorňuji, že k sepsání několika málo řádků, týkajících se téhle šlehy z Ceckostáje jsem vypotřeboval veškerou toleranci, kterou jsem dokázal doma najít i v těch nejzatuchlejších koutech a pokud budete mít chuť číst dál, dovolím si položit vám pár otázek. Je pro vás Kabát žhavým kandidátem na Grammy v kategorii progresivní metal? Považujete texty Tří sester za zbytečně náročnou intelektuální ironii? Navrhnete některého ze členů Alkeholu do all-star sestavy evropských tvůrců povedených hitů? Stává se vám pravidelně, že se na venkovských tancovačkách kolem půlnoci motáte bez kontroly nad svým člověkem a v tomhle stavu skousnete do uší cokoliv, hlavně když to duní a je tam cítit rocko-metalo-punkový základ? Pokud alespoň jednou zaznělo ano, jsme na správné cestě k pochopení podstaty „Toho nejsmradlavějšího z nich“. Nemám nic proti výše jmenovaným spolkům, ve dvou případech lze dokonce říct, že naopak. A tak si dokážu představit prvoligovou tabulku, ve které budou výše jmenovaní figurovat. No a v tomhle úhlu pohledu jsou Tchoři, útočící na nultou signální soustavu, asi tak odborářská liga…
Použiju-li tchoří návod, začalo to jako folkpunkhardrock na bázi metalu s cílem totálního chaosu a destrukce a dnes jsme na úrovni smrath metalu. Co si pod těmito pojmy představíte nechám na vás, vzhledem k tomu, že u jednadvaceti songů, na desce seřazených podle abecedy, stejně nelze hledat nějaký vývoj, asi to bude úplně fuk. Sedmdesát minut života, ve kterých se dalo dělat cokoliv a patrně by to vždycky bylo zajímavější. Splácanina primitivního bigbítu s nováckými texty, okořeněná půjčením motivů z diskoték, Hanky Zagorové či pionýrského hitu – rocková dechovka v tom děsivém smyslu slova.
Na netu jsem narazil na argument, že každý dobře informovaný rocker ví, že Tchoři nejsou o hudbě, ale o zábavě. Za sebe můžu říct, že jsem blbě informovaný rocker, neb hudby jsem se nedočkal, ale dokonce ani ta zábava se u mě nekonala. Není něco špatně (ale neříkám, že to „špatně“ nejsem já…), když nejpozději u čtvrté písně se (ač bezvěrec) začnete modlit, aby už proboha byl konec? Když jsem u naprosto příšerných Rubbish dokázal utratit půl bodu, Tchořům ještě půlku přihodím za solidní zvuk. Bohužel, co se náplně „Toho nejsmradlavějšího…“ týká, snad až na „dramaticky“ prožitý refrén „Nápoje lásky (H2SO4)“ jsem nenašel nic, k čemu bych měl potřebu se kdykoliv vrátit či nějak podrobněji vyjadřovat. Ale proti vkusu žádný dišputát…, hlavně když to kluky (a holku a patrně i nějaké příznivce) baví…
|
