Pokud ta celkem sympatická slečna na obalu desky je chotěbořskými Upland opěvovaná "Milá má", tak to bude asi pěkná mrcha. Jinak si totiž nedovedu představit, že by banda, vedená Jirkou Drahošem dokázala na její počest naskládat do pomyslných drážek (a bohužel nejen do nich) takový ušní (spíš vícesmyslový) výprask.
Snad jediné, za co lze Upland pochválit je fakt, že potenciálního posluchače netýrají zbytečně dlouho. Devět skladeb, zabírajících necelých třicet minut, je poměrně tristní ukázkou toho, jak snadno lze parodovat hudbu. Stylově nezařaditelné, i pojem crossover se mi příčí použít. Tak tedy snad psychedelický rock, sem tam se snahou o corovou intenzitu, sem tam s nádechem šantánu. S mizerným, občas přehnaně afektovaným křikem. S nepochopitelnou strukturou (dá-li se to tak nazvat) skladeb. S halucinogenními, rádoby intošskými texty, které trknou snad jen nejbližší zasvěcence. Navíc (to sice s hudbou nemá nic společného, ale o čemsi to vypovídá) s tak znásilněnou češtinou v bookletu (nepochybuju, že to je úmysl a snaha se vymykat, protože takovéhle cipoviny nelze udělat omylem), že by jeden zaplakal. Celkově nemastná neslaná snaha o útok na pocitové atmosférično, která se však rozplizne v každém songu (a já bych v některých fakt dokázal vystopovat záblesk zajímavosti, jako třeba v úvodu uvolněné "Prázdnej papír") do neskutečné otravnosti, coby jediné emoce, která mě u "Mé milé" přepadá. Když už to není otravné, zbývá jen chlad, duto, prázdno, neumětelství..., nuda.
Nemá smysl dělat slohové cvičení o ničem. Jsme zase u dna bodové stupnice. Odrazím-li se od nejnižší hranice mé tolerance, nastavené kapelou Rubbish, Upland si vysloužili za záblesk osobitosti (byť pro mé chápaní hudby poněkud zvrácené) ještě půlku bodu navíc. Jinak ale poslouchat "Milou mou" je zážitek vážně jen pro otrlé.
|
