Jet posledního dubna do Městce Králové na Rimortis bylo dilema, jehož rozřešení nakonec přišlo z Ostravy. Vzhledem k tomu, že další společnou zastávku s Rimortis mám naplánovánu za čtrnáct dní do Pardubic, možná bych dal přednost pozorování sletu ženské části zeměkoule na ohňolapky. Ale fakt, že v Městci se objeví i moravská Salamandra (a že přítelkyně se téměř násilím dožadovala toho, že chce konečně jet na pořádný koncert ;-) ) rozhodl. Díky širokému spektra diváctva, průběžně se ploužícího od ohňů a díky spolku, který tenhle večer otvíral, se kulturákem v Městci Králové sice přehnal lehký tancovačkový závan, ale následná srážka naší speedové elity stála za to.
Večer otevřeli mlaďáčci z Městce Králové Těžká obuv. Na stránkách kapely se konstatuje, že kapela hraje pouze pro radost. Souhlasím. Hodnocení jejich setu odbudu slovy, že každý začátek je těžký… Na provedení playlistu, sestaveného ze zmrzačených Judas Priest („Brikety“), Kabátů („Porcelánový prasata“, „Moderní děvče“), Hattricku („Nechte vlajky vlát“), Arakainu („Ztráty a nálezy“) a jáužnevímčehoještě mě „zaujaly“ především dvě věci. Zpěv totálně mimo (to z toho negativního pohledu) a „nejlepší bubeník z celýho Městce a okolí v Evropě“ (to z toho pozitivnějšího pohledu). U většiny skladeb bylo poznat o co se jedná, ale jinak šlo hlavně asi o to zahrát si doma pro své nejbližší.
Při prvním pohledu na kytaristu Salamandry Karla Řepeckého a jeho nezvykle povyrostlé háro mi doklaplo, že jsem Salamandru už straaaaaašně dlouho neviděl (konkrétně téměř na den přesně dva roky). A vzhledem k dosavadnímu nerozhodnému poměru vydařených a nevydařených koncertů, které jsem si se Salamandrou prožil, jsem byl zvědav na to, na kterou stranu se podaří tenhle poměr převrhnout. No, po pátečním Městci Salamandra vede na ty vydařené.
A to i přes to, že mě krapet překvapilo, jak syrově zněly naživo věci z alba „Faces Of Chimera“, respektive ty, které zazněly v úvodu koncertu. Playlist Salamandry byl více méně podřízen prezentování poslední desky a i když mě z alba oslovila absolutní nadýchanost a epičnost prakticky každé noty, v Městci jsem plně zapadl do salamandří zpěvnosti až se skladbou „Legacy Of The Heroes“. Na ní navazoval krátký chytlavý výlet do období „velkých moravských elegií“ i skok k ještě starší poetické „Singer“ s hlasivkami klávesandy Hanky v hlavní roli. Při tomhle časovém návratu nabrala Salamandra excelentní fazónu a její výkon od jedné z nejpovedenějších pecek „Atlantis“ gradoval. Do finálového bloku, namíchaného z toho nejlepšího, co doposud z pera Pavla Slívy vypadlo, se bez problému vměstnala i novinka, chystaná - dle slov Ivuši Borovského - určitě do roku 2015. Ivan tentokrát držel svoji vyřídilku krapet zkrátka, snad až na avizování nového alba či rozboru zaměstnanosti a nezaměstnanosti se nijak zásadně nerozpovídal, marně (v tomto případě dokonce pláčem hlavního aktéra) skončil i jeho pokus o „únos“ asi nejmladšího návštěvníka koncertu na pódium. I přes to, že právě Ivanovy proslovy a žertíky jsou to, co mě (samozřejmě kromě hudby) na Salamandře hodně baví a v Městci jich bylo docela poskrovnu, vypadala Salamandra uvolněně a spokojeně. Zrakové smysly ukájel hlavně sólující Pavel či nezvaný „nafukovací“ kytarista, který vydatně (do té doby, než jej zpacifikoval pořadatel) sváděl udatný kytarový souboj s Karlem Řepeckým. Salamandra hravě přidala bod na stranu vydařených vystoupení.
Playlist: The Tears Of The Ocean, Orion, Dreams Of The Fair, War Of Evils, Legacy Of The Heroes, Forefathers Realm, Hero, Singer (Remember The Legend), Nothing But Dust, Atlantis, Everlasting Fame, Blackest Wings, novinka, Conquest Of Paradise
Pokud jsem v úvodu naznačoval, že jsem návštěvu koncertu Rimortis zvažoval s ohledem na další chystanou společnou zastávku, je to relativní. Zdá se, že koncerty Rimortis budou vzhledem k avízu o zdravotních problémech bicmena Martina v nejbližších měsících skrývat i překvapení, v jaké sestavě se kapela vlastně představí. No a protože na Pardubice je už ohlášen za Martina záskok, nešlo nevyužít příležitost podívat se na Rimortis v „oficiální“ sestavě, tedy nejen s kapelním vytrvalcem Martinem, ale hlavně s „nováčkem“ kytaristou Pavlem Pokorným. Ten svoje umění a oprávněnost působení v Rimortis sice již předvedl před půl rokem na merendě k desetiletému výročí kapely, ale tehdy šlo jen o dvoupísňovou (pokud mě paměť neklame) epizodu. Nutno uznat, že v tomhle složení to kapele famózně šlape.
Tedy, ne snad, že bych v jakékoliv předchozí sestavě byl schopen v komkoliv najít slabší článek, ale pohled na Pavla byl velice osvěžující, ať už šlo o jeho intenzivní prožívání sól, radost z působení na pódiu, zaujetí při vokálech či pohybovou synchronizaci s principálem Vaškem – obzvlášť pak symbolické pokleknutí při titulce z poslední desky „Deset kroků zpět“ bylo působivé. Pochopitelně, všechny superlativy spojované s osobou Pavla lze napsat o komkoliv z kapely (Martinova nástupce rozhodně nečeká lehký úkol).
Doba, kdy budu žehrat na to, že se do playlistu nevešlo to či ono už u Rimortis dávno nastala, takže každá „netradiční“ položka se zároveň stává milým dárkem. Dostatečný časový prostor umožnil Rimortis postavit playlist nejen na osvědčených peckách a novinkách z posledního alba. Došlo tak na výlet do historie v podobě první „Rimortis“, „Atlantidy“ a hlavně poetického „Pocestného“ (s Vaškovým vokálním příspěvkem a výraznou exhibicí klávesáka Jakuba), u kterých jsem při desetiletce předpokládal, že jde jen o jejich vzpomínací oprášení, o to víc potěšily. Finále se samozřejmě nemohlo obejít bez dvojky „Rimortis“ (která i bez hostovského ženského vokálu má svojí neoddiskutovatelnou sílu) a po krátké poradě v zákulisí i tradiční „Pláč andělů“. Takže Rimortis opět za plný počet.
Playlist: Nepřítel s úsměvem, Vesmírem plout, Zvony fantazie, Rozcestí osudu, Opera v plamenech, Černý kůň, S.O.S., Rimortis I, Ve vlnách, Píseň neznámého vojína, Labyrint vášní, Pocestný, Atlantida, Sedmý syn, Deset kroků zpět, Rimortis II, Pláč andělů
|
