Třetí díl „Wicked Triology“ na sebe nenechal dlouho čekat, protože datum jeho oficiálního vydání bylo jen o den později, než u „The Wicked Symphony“. Po poslechu předchozího dílu ze mě opadla skepse a byla jsem celkem zvědavá, jestli se podaří udržet stejnou úroveň nahrávky ještě další hodinu, nebo bude „Angel of Babylon“ za předchůdcem zaostávat. Možná, že jsem tak nějak v koutku duše i doufala, že bude ještě o něco lepší. Tak se pojďme pěkně postupně podívat, jak to nakonec dopadlo.
Opět otevíráme dlouhou skladbou – „Stargazers“ (komu se okamžitě nevybaví Rainbow?) tentokrát ale moje nadšení z úvodní „The Wicked Symphony“ nezopakuje. Na tu délku je tu prostě málo nápadů a navíc mě absolutně nezaujal refrén, kde opět dostává prostor Kiske. Trochu to zachraňuje vokální souboj Sammet/Lande/Allen, ale opravdu zajímavých momentů se vlastně dočkáme až v poslední minutě.
Dvojku „Angel of Babylon“ uvozují typické Johanssonovské klávesy – mimo toho je to ale typická střednětempá „vypalovačka“, která toho ale tentokrát moc nevypaluje. Mimo střídání hlasů Tobiase a Jorna nemá prakticky co nabídnout – chybí jí jiskra a nápaditost. Podivný refrén člověka rychle omrzí a i když je skladba poměrně krátká, začíná se hodně brzo zajídat.
„Your Love Is Evil“ připomene začátkem party typu Whitesnake. O zpěv se tentokrát stará Sammet sám – i když se už konečně začínáme dostávat trochu výš na stupnici zajímavosti, pořád se nějak nemám čeho chytit. Chybí výraznější motiv, který by mě zaujal a donutil poslouchat soustředěně. Začínám pomalu ztrácet naději, že mě poslední díl Avantasie nějak osloví. Pořád se totiž nemůžu zbavit pocitu, že oproti „The Wicked Symphony“ této nahrávce něco chybí.
Pak ale přichází naprostá pecka! „Death Is Just a Feeling“ potvrzuje nejlépe Tobiho mistrovství, pokud jde o psaní skladeb na míru. Velký hlas Jon Oliva zde zpívá mrazivou atmosférickou skladbu, která jako kdyby vypadla z jeho vlastního autorského pera. Jeho sugestivní projev z ní činí naprostý klenot, který po omšelém úvodu září o to víc. U čtvrté skladby jsem se tedy konečně vymanila ze zklamání. Dává vzpomenout podobnému mistrovskému výkonu – mám samozřejmě na mysli Alice Coopera a jeho „Toy Master“ na „The Scarecrow“. I kdyby tedy „Angel of Babylon“ nepřinesla nic jiného, než tuhle perlu, měla by stejně své místo na slunci ospravedlněno.
Následující „Rat Race“ moje nadšení ale opět trochu chladí. Nebýt Jorna (jehož vokální výkon je celkově naprosto famózní na obou dílech), tak je tahle skladba prakticky úplně o ničem. Navíc mi tentokrát refrén nesedí ale ani trochu. Kdyby se na albu vůbec neobjevila, nikdo by ji zřejmě nepostrádal.
V „Down in the Dark“ se Lande vyřádí v přímé hard rockové skladbě, která jeho hlasu skvěle sedí. Už se mi ale začíná zdát, že toho středního tempa bylo poněkud nad míru. Tentokrát mi refrén alespoň není protivný, ale nadšením z něj taky neskáču. Díky slokám a skvělému zpěvu se to ale poslouchá celkem příjemně. Při prvním poslechu jsem se ale už vážně začínala bát, že perla s mistrem Olivou zůstane osaměle zapadlá v průměrném materiálu.
Následně ale (konečně!) přichází další kousek, který mě nadchnul. „Blowing Out the Flame“ je na jednu stranu „klasická“ balada, které má Tobi v malíčku, na druhou stranu (a to je hlavní) v sobě má tu jiskru, která na tomhle pokračování tolika skladbám chybí. Tobiho emotivní projev to bere útokem na city, skladba je podbarvená skvělým klavírem a honosí se křehkým a vkusným refrénem. Ke konci se dočkáme i kytarového sólíčka a všechno pak podtrhuje nádherný text. Můžu tak s čistým srdcem konstatovat, že jediná „skutečná“ balada z obou desek se opravdu povedla.
A hned v závěsu přichází další silný kousek (ačkoli mnoho lidí se mnou jistě nebude v tomto bodě souhlasit). „Symphony of Life“ je podepřena netradičním riffem – ve skladbě vládne mystická atmosféra díky originálnímu a podmanivému ženskému vokálu Cloudy Young. Hodně výrazné elektonické motivy a výbušný refrén přináší podobné ozvláštění, jako je „Crestfallen“ na předchozím díle. A tady vyčívá ještě o to víc a na mě působí jako živá voda. Také bych zmínila bící Felixe Bohnkeho, který tomu navrch dává pořádný říz. Díky tomu, že se na obou dílech střídají celkem tři bubeníci, získávají nahrávky, co se bicích týče, zajímavou variabilitu, která rozhodně není na škodu. Konkrétně v této skladbě je Felixův styl dobře identifikovatelný.
„Alone I Remember“ začíná bluesrockovým riffem (pořádný skok, hned po „Symphony of Life“). A tentokrát by ta hravost a lehkost i fungovala. Dokud (opět) nedojde na refrén, Zdá se mi, že tady už Tobimu skutečně docházely nápady, jinak si to nedokážu vysvětlit. Opět ale září Lande – tyhle bluesové polohy mu totiž sedí snad úplně nejvíc.
Při prvním poslechu jsem se u desítky zarazila a zděšeně přemýšlela, jak je možné, že znám text. Po téměř dvou hodinách poslechu je už člověk přeci jen trochu zblblý, takže mi chvíli tvalo si uvědomit, že je to opravdu ta samá „Promise Land“, která byla zapomenutým singlovým klenotem na dvojce „Lost In Space“. Naprosto parádní věc s nakopávacím refrénem (takhle to má vypadat!), Landem za mikrononem a Henjem Richterem s kytarou. Je skvělé, že se tahle perla nakonec dostala i na řadovku.
Při závěrečné „Journey to Arcadia“ se mi ale pocit, že jsem to už někde slyšela, vrátil znovu. Tentokrát je to kvůli použité variaci, která už tady očividně „někdy byla“. Nejsem asi jediná, komu se neodbytně vkrádá „Save Me“ od Edguy. Jinak je to ale důstojné emotivní zakončení celého příběhu – trochu ve stylu „Into the Unknown“ z dvojky opery. A vzhledem k některým skladbám na této desce mě zmíněná podobnost trápí nejmíň. Možná, že jsem v koutku duše doufala v podobný kousek, jako je „The Tower“. Nekonalo se. Škoda.
Oproti „The Wicked Symphony“, která se mi jako celek poslouchá nadmíru dobře, „Angel of Babylon“ trochu skřípe. Není to špatná deska, ale nemůžu se zbavit pocitu, že tu něco podstatného chybí. Na druhou stranu tu nalezneme hned čtyři zářivé perly – „Death Is Just a Feeling“, „Blowing Out the Flame“, „Symphony of Life“ a „Promise Land“ – a to není málo. Na „obyčejné“ cd by to možná bohatě stačilo. V případě Avantasie to ale nestačí. Tady je potřeba, aby to hlavně fungovalo jako celek – což se na „The Wicked Symphony“ celkem podařilo...ale tady už ne. Jinými slovy je tu prostě moc vycpávek. Dovedu si představit, že výše zmiňované čtyři skladby by vyšly spolu s předchozím materiálem na jednom cd – a v tom případě by vzniklo dílo na plný počet. Takhle bohužel „Angel of Babylon“ zaostává hned o dvě příčky. A nebýt těch čtyř perfektních kousků, bylo by to pravděpodobně ještě o bod míň.
|
