Je trochu zbožné přání očekávat od Pellových desek NĚCO nového. Něco, co by jim pomohlo vystoupit z už poněkud zatvrdlého kruhu průměrnosti a nudy. Přesto ve mně tato naděje začne růst s ohlášením každé Pellovy novinky a já zas a znova začnu doufat, že by se snad mohl navrátit alespoň zlomek tvůrčí energie z vrcholného obodbí kolem desky „Magic“. Rozčarování, které přichází, když zjistím, že tomu tak zase není, je pokaždé stejně bolavé jako smutné. Ani v případě „The Crest“ jsem těchto emocí nebyl ušetřen, neboť se opět žádný zázrak nestal a obsah aktuální Pellovy fošny je zase nudný k uzoufání.
Pokud jste viděli některé ze živých vystoupení Pella, tak víte, že co se pohyblivosti týká, je na tom tento německý kytarista podobně jako český jazzman Pavel Bobek. A přesně tato studená (ne)energie sálá z posledních šesti Pellových desek. Nic, co by vás rozproudilo, rozehřálo nebo nějak zaujalo. Zkrátka ucajdanost jako prase. Písně neuvěřitelně splývají a je tak úplně jedno, které z těchto alb si pustíte, žádný vývoj se totiž za celou dekádu nekonal a neděje se tak ani na počátku nové desetiletky.
Z řemeslného hlediska to samozřejmě žádný průšvih není a Rudi je v tomto ohledu precizní jako švýcarké stopky. Ačkoli časté přirovnávání tohoto kytaristy ke jménům jako Steve Vai nebo Yngwie Mamsteen je podle mého názoru zcela nemístné. Pell není žádný virtuoz šestistrunného nástroje (k jeho cti je nutné dodat, že se za něj ani nepovažuje) a jeho tvorba je také neporovnatelně přímočařejší, než např. produkce výše zmíněných „guitar heroes“. K tomuto nadržování určitě svádí i fakt, že Pellovo uskupení nese jeho jméno a všechno tak působí dojmem, že on je ten nejvýjimečnější. Ale ani to pravda není, neboť skutečným hrdinou zde není nikdo jiný, než zpěvák Johnny Gioeli, bez kterého by si mohl Rudi zrovna hodit mašli. Samozřejmě je zde ještě Mike Terrana, jenže ten zůstává trestuhodně nevyužit a jeho um je desklasován k pouhopouhému řemeslničení, které by byl sto zastat jakýkoli průměrný bicmen.
Johnny Gioeli tahá písně alespoň někam k průměru, ale taky není žádnej Chuck Norris, aby dokázal všechno zachránit, a tak ani jeho svůdné volátko nemůže zakrýt fakt, že skladby zoufale postrádají tah na branku, silné melodické nápady, zkrátka celkovu tvůrčí imaginaci. Nebýt kvalitního zvuku a mimořádného Gioeliho talentu, obsah „The Crest“ by byl snadno zaměnitelný s libovolnou vesnickou zábavovkou. A když už přece jen uslyšíme náznak něčeho zajímavého, nebude to nic, co bychom od Pella neslyšeli už dříve v době jeho největší slávy. Ne, tento německý muzikant už dávno nemá co říct a jediný smysl jeho existence může být v oprašování starých skladeb na koncertních štacích. Pokud tedy při pohledu na mrtvolně statického Pella neusnete nudou.
|
