We live to fight the hand of doom
We got the pride to strike a fool
Vain Glory be my wicked guide...
Hodně věcí se změnilo od desky „Kingdom Of Madness“. Kapelu např. opustil (deset dní před nahráváním) náladový bicmen Dominik Stroch a pro práci ve studiu ho prozatím nahradil Frank Lindenhall. Díky producentovi Timo Tolkkimu se také oproti debutu podstatně vytříbil zvuk (ačkoli úplná paráda to stále ještě není a Timova domovská kapela měla v tomto ohledu podstatný náskok). Ze všeho nejdůležitější je ale pokrok hudební, který je tak obrovský, že z nezajímavého tělesa snad až zázračným způsobem učinil spolek hodný zatraceně zvýšené pozornosti. A na tomto vzestupu, který byl později ještě důrazněji potvrzen na albu „Theater Of Salvation“, měla největší podíl právě titulní píseň „Vain Glory Opera“.
Opět se tím potvrdila poněkud krutá skutečnost, že úspěch desky mnohem více zaručí jeden jasně definovaný hit, než deset stejně kvalitních, ale „mainstreamově“ neatraktivních songů. Hymnický motiv, který vévodí titulní skladbě, má (zejména po nastoupení rytmiky) neskutečně vtahující sílu a dost možná by rozpohyboval i obyvatele domova důchodců odpočívající při nedělní siestě. Každopádně spolehlivě roztleskává tisíce fanoušků po celém světě a mít takový šlágr v koncetním setu je mokrým snem každé kapely. Refrén znají všichni nazpaměť a když se po jeho druhém sborovém přezpívání vrátí dominatní hymnus, který se přelije do nejlákavěji klenutého kytrového sóla, nálada v koncertních sálech dosáhne svého absolutního zenitu! Ne vždy bývá nejznámnější pecka alba zároveň jeho nejsilnějším momentem, zde tomu tak ovšem je a tato píseň dělá čest názvu desky. To ale vůbec neznamená, že dál už není co poslouchat...
Nejprve začneme u slabších položek. Mezi ně řadím skladbu „Out Of Control“ (s hostujícím Hansi Kuerschem z BLIND GUARDIAN), u které jsem nikdy nepochopil její privilegium zakončovatele koncertního playlistu. V žádném případě mě tahle píseň nestrhává a je takřka polarizačním opakem titulního songu, když zejména v unylém refrénu nudí ze všeho nejvíce. Ani „Walk On Fighting“ příliš nerozproudí a její heavy rocková nábojnice obsahuje až příliš slepého prášku.
O dost lépe je na tom svižný power šleh „No More Foolin'“, který si naší pozornost kromě drtivého riffování získá hlavně neurvalým (a příjemně vulgárním) frázováním Tobiase ve slokách. Nejpovedenější část desky pak tvoří přívětivá, heavy spídová tvář kapely, která na „Vain Glory Opera“ získala zásadní charakteristické rysy. „Until We Rise Again“ je pěsťovkou mezi oči všem, kteří si tohle album pustili s pramalým očekáváním založeným na poslechu fošny „Kingdom Of Madness“. Díky stále dosti syrovém heavy zvuku se to ještě tolik neprojeví, ale už zde jsou ke slyšení cukrkandlově nasládlé a sexy přitažlivé melody motivy, na které získal Tobias recept snad od samotného ďábla (vzhledem k povaze muziky i lyrice ale spíš od Boha).
„How Many Miles“ volí ještě přítulnější tvář, vrcholem rychlé sekce je ale bezesporu drahokam jménem „Fairytale“ s doslova pohádkovým refrénem i sólem, ve kterých se speed metalová tvář kapely profiluje v nejčistší možné podobě. Další hitovka alba (ačkoli na koncertech opomíjená), která je vedle „Vain Glory Opera“ shodou náhod také jeho dalším vrcholem.
Balady na raných deskách vždy tvořily ojedinělou kapitolu hudebního zážitku a jinak tomu není ani zde. „Scarlet Rose“ a ještě více „Tomorrow“ jsou skladby, u kterých žádná správná holka neodmítne pozvání na ploužák. Tohle je totiž DOJEMNOST sama!
Album uzavírá sympatický cover „Hymn“ od ULTRAVOXu a my si můžeme odškrtnout první povedenou položku v diskografii EDGUY. Položku, která oproti následující desce představuje pořád ještě slabý odvar, proti svému předchůdci „Kingdom Of Madness“ ale znamená obrovský kvalitativní skok kupředu!
|
