Už od první chvíle, kdy bylo ohlášeno, že jeden z pěti Metalfestů bude v České republice, jsem se na tuhle akci hodně těšila. S každou další potvrzenou kapelou byl line-up čím dál kvalitnější a nakonec se z toho vyklubal hodně nabitý třídenní program plný světových kapel napříč metalovými žánry. Každý si bezpečně našel to svoje a ačkoli se na poslední chvíli omluvili Astral Doors, stejně jsem na programu našla hodně svých oblíbenců. Jediné otazníky tak visely nad organizací festivalu a místem konání.
A obojí vyšlo na jedničku. Lochotínský areál v Plzni je originálním a praktickým místem konání – díky jeho tvaru bylo na pódium vidět prakticky odkudkoli – ať už bylo pod pódiem narváno jakkoli, člověk se ani nemusel zvedat z lavičky a stejně mu nic neuteklo. Pro pivo a jídlo se sice musely pokaždé pořádat výškové výstupy po dlouhých schodech, ale i to se dalo přežít. Pódium bylo sice posunuto dost daleko od prvních řad, ale většina muzikantů stejně využívala půlkruhový prostor před pódiem, který těm aktivnějším skýtal opravdu spoustu místa k pohybu. I počet návštěvníků byl nakonec tak akorát, takže se člověk nikde nemačkal, mohl v klidu projít a nikde nestál dlouhé fronty. Nic tedy nebránilo v parádním třídenním hudebním zážitku.
Celý festival měla otevírat maďarská kapela Virrasztok, která ale měla problémy s autobusem. Nejdřív to vypadalo, že se pouze opozdí a dorazí spolu s Korpiklaani, ale nakonec se jejich vystoupení vůbec nekonalo. Úkol zahájit festival tak připadl mladé kanadské partě Cauldron z Toronta. Chlapci mají na kontě jedno album a drtí oldschoolový thrash/heavy se vším, co k tomu patří (včetně účesů a textů o pivu a rebélii). Zpěvák Jason mi svým projevem trochu připomněl začátky Helloween nebo Blind Guardian, celkově mě ale vystoupení tolik nezaujalo.
Pomalý rozjezd pokračoval českou bandou Vitacit, která si odbyla svůj comeback na posledním Zimním Masters of Rock. Tam se mi jejich vystoupení docela líbilo, na Metalfestu jsem se po chvíli začala docela nudit. Nějak už to nemělo tu pravou atmosféru – milovníci kapely a pamětníci si ji ale zjevně užili dostatečně a Láďa Křížek za mikrofonem je pořád v dostatečně dobré pěvecké formě, aby sem tam vytáhl pořádnou výšku, při které se ježí chlupy.
Po heavy metalové náloži jsme udělali velký žánrový skok rovnou k technickému deathu v podání Decapitated. Ačkoli deathová kakofonie není zrovna moje nejoblíbenější poslechová hudba na odpoledne, živý projev kapely mě zaujal. Zpěvák Rafal pořádně provětral své dlouhé dredy a jako první se také odvážil na plošinu až k lidem. Pod pódiem se taky začalo hromadit víc fanoušků a poprvé (a rozhodně ne naposled) si užili příznivci tvrdších žánrů.
Následující Arkona byla naopak prvním zážitkem pro milovníky folk metalu. Ti měli na Metalfestu také nabitý program. A rusové navodili pohanského ducha opravdu kvalitně. Zpěvačka Masha chodila zjevně do stejné pěvecké školy jako Angela z Arch Enemy. Zdatně předváděla tři různé hlasové polohy včetně démonického growlingu a ještě k tomu zvládala silácká gesta a živou show. Sledovat jejich vystoupení bylo zábavné, i když jejich tvorbu nijak nesleduji. Masha se snažila ze všech sil zabavit publikum – došlo i na tamburínu. V setlistu se samozřejmě našlo místo i pro nové skladby z alba „Goi, Rode, Goi!“ a když Arkona opouštěla pódium, nechala pod ním převážně velmi spokojené a pobavené publikum.
S Death Angel už jsem naživo tu čest minulý rok ve Vizovicích a ačkoli bych si je doma pustila jen těžko, na živo mě vcelku baví. Díky Markovi Oseguedovi za mikrofonem zametaly ten den pódium dlouhé dredy už podruhé. V kapele proběhly nedávno změny v sestavě a mě docela pobavilo, jako blonďatý Damien Sisson za basou vizuálně vůbec neladí se zbytkem. Američané také jako první dokázali, že moshpit se dá udělat i na opravdu malém prostoru, který byl vyhrazen na stání pod pódiem. Navíc jim patří ještě jedno prvenství – jako první na festivalu vzpomněli při svém vystoupení Ronnieho Dia a věnovali mu svůj největší hit „Kill as One“.
Korpiklaani u nás hrají častěji, než je zdrávo a přesto to lidi pořád baví. Koncert na Metalfestu byl jen dalším důkazem. Pod pódiem se sešel velký dav a ve vzduchu vlálo hned několik finských vlajek. Já jsem viděla Korpiklaani už nejméně šestkrát (nějak se nemůžu dopočítat) a tenhle koncert řadím k těm povedenějším. Kapela podala standartní výkon, užila si to ona i publikum. Otevíralo se hitem „Vodka“, došlo na klasické věci jako „Journey Man“, „Korpiklaani“, „Tuli Kokko“ či „Viima“. Ke konci koncertu se Jonne dokonce šel zeptat publika, jakou písničku by chtělo zahrát a tak očekáváně zazněla na přání „Beer Beer“. Jonne byl také jeden z těch, co si užíval volný prostor před pódiem a to i přesto, že kvůli tomu musel odložit kytaru. Dostatečně se ale vyblbnul i se samotným mikrofonem, respektive s jeho šňůrou, do které se zamotal. Když bych měla vystoupení kvalitativně zařadit, tak výrazně lepší, než na posledním Paganfestu a zároveň horší, než minulý rok ve Vizovicích. Kdo Korpiklaani nemá rád, toho si pravděpodobně nezískali ani tentokrát, kdo je rád má, ten si to určitě užil.
Amon Amarth jsem na živo viděla vůbec poprvé (jejich vystoupení na Masters of Rock jsem vzdala kvůli dešti) a musím říct, že to nebyla až taková megashow, jak jsem podle referencí čekala. Musí se nechat, že kapela měla skvělá světla a taky to, že Johan Hegg dokázal vyburcovat hodně početné publikum pod pódiem. Tentokrát (naštěstí) nevyšla dohoda s Thorem a Vikingové hráli bez doprovodné bouřky, přesto byla atmosféra docela ucházející. Asi mě to příliš nevzalo, protože nesleduji jejich tvorbu nijak blíž – skladby, které se v mém přehrávači vyskytují – jako například „Twilight of the Thunder God“, „Guardians of Asgaard“ či „Cry of the Black Birds“ – se mi totiž v živém provedení líbily. Na příští zastávku kapely si ji tedy lépe nastuduji a pak možná pochopím nadšený dav fanoušků, pro které byla kapela jasným vrcholem prvního dne festivalu.
Pátek uzavírali Twilight of the Gods – tedy tribute band Bathory. Jsem celkem ochotná pochopit, že pro mnoho lidí to byla naprostá senzace a hudební extáze. Vzhledem k tomu, že Bathory neposlouchám, black metal mi moc neříká a navíc se kvůli podivnému osvětlení na pódiu odehrávala spíš stínohra, zabalila jsem to předčasně. Těžko říct, nakolik byl tribute band kvalitativně vzdálen originálu – to ať soudí povolanější.
Celkově jsem z prvního dne odcházela spokojená a s výhledem na to, že další dva dny konečně přinesou i moje želízka v ohni. I když bych to před festivalem vůbec nehádala, asi nejvýše bych ten den hodnotila výkon Death Angel. Metalfest sliboval přetrvávající skvělou atmosféru a tak nezbývalo než doufat, že vydrží i počasí, které se těsně před festivalem konečně umoudřilo a přineslo i sluníčko.
|
