Šestnáct let nebylo po Hanoi Rocks ani vidu ani slechu. Nejvíce byl na veřejnosti vidět samozřejmě Michael Monroe, ať už prostřednictvím svých sólových alb, různých projektů či jako host slavných Guns n´Roses. Ale přišel únor 2001, kdy se poprvé po letech sešli na pódiu ve finském Turku Monroe s Andym McCoyem. Společně vystřihli „Malibu Beach Nightmare“, „Tragedy“ a „Up Around The Bend“ a náhle zjistili, že společná chemie, která z Hanoi Rocks udělala kultovní kapelu, je zpátky. Monroe s McCoyem podnikli krátké letní turné pod názvem Hanoi Revisited. Pár koncertů stačilo k tomu, aby se oba začali zabývat myšlenkou na znovuobnovení kapely. Ovšem tak jednoduché to nebylo. Razzle byl po smrti, Gyp Casino už léta nehrál, Nasty Suicide také pověsil muziku na hřebík a vystudoval na farmaceuta a Sami Yaffa žil v New Yorku, kde se chvíli předtím přidal ke znovuzrozeným New York Dolls. Proto Monroe sáhl do řad své doprovodné kapely a vytáhl bubeníka Kariho „Lacu“ Lahtinena a basistu Timpu Lainea. Čtveřici ještě posílil doprovodný kytarista Costello Hautamäki.
Twelve Shots On The Rocks (2002)
Comeback jako hrom. Hned úvodní „Obscured“ sice dává na srozuměnou, že Hanoi Rocks těch sedmnáct let nespali a zvukově se v mnohém také poučili, ale stále se jedná o rozpoznatelný rukopis kapely. McCoy se opět vytáhl klasickými peckami jako je „A Day Late, A Dollar Short“ či „People Like Me“. Některé věci jako například „Whatcha Want“ nebo „New York City“ jsou zase Monroeovým dílem a klidně by mohli stát na jakémkoliv jeho sólovém albu. O překvapení se postarala „In My Darkest Moment“, protože takhle temná a přemýšlivá skladba ještě z pera Hanoi Rocks nevzešla. Nová rytmická sekce kapely také nezklamala a tudíž máme co do činění s vynikající comebackovou deskou, což se jen tak nějaké kapele nepovede. Tvůrčí duch dvojice Monroe/McCoy sklidil své ovoce, když se „Twelve Shots On The Rocks“ hned po vydání v rodném Finsku pozlatilo.
(9/10)
Nejlepší skladby: „Obscured“, „In My Darkest Moment“, „A Day Late, A Dollar Short“, „New York City“
Another Hostile Takeover (2005)
Problémy jako kdyby už byly odjakživa součástí Hanoi Rocks. Krátce po dokončení turné k desce „Twelve Shots On The Rocks“ odešel kytarista Hautamäki, který se vrátil ke své původní kapele Popeda. Nakrátko jej nahradil Stevie Klasson, ovšem i ten brzy mizí a z rodinných důvodů odchází i basista Timpa Laine. Zbylá trojice to vyřešila mazaně. Sáhla totiž po kapele Electric Boys, která prakticky v té době neexistovala a vzala si k sobě kytaristu Connyho Blooma (jeho pravé jméno je Conquistador Blomqvist). A tato sestava má na svědomí také desku „Another Hostile Takeover“. Když se zpětně podíváme na celou diskografii Hanoi Rocks, zjistíme, že máme co do činění s nejslabší nahrávkou. Na albu samozřejmě nejsou špatné věci. Taková „Center Of My Universe“, „Dear Miss Lonely Hearts“ z pera Phila Lynotta nebo výpravná „Eternal Optimist“ se vyloženě povedly, stejně jako úvodní punk rock „Back In Yer Face. Jenže deska je nesmyslně rozsekána zbytečnými deseti až patnáctivteřinovými předěly „Insert“ a navíc takové zbytečné věci jako třeba „Reggae Rocker“ nebo „Hurt“ Hanoi Rocks dříve také neskládali. Slabší nadprůměr.
(6/10)
Nejlepší skladby: „Back In Yer Face“, „Eternal Optimist“, „Dear Miss Lonely Hearts“, „Center Of My Universe“
Street Poetry (2007)
Singl „Fashion“, který se objevil chvilku předtím, než vyšla samotná deska, dával jasný signál, že Hanoi Rocks jsou zpátky s kompozičně silným materiálem. Na poměry Hanoi Rocks je sice „Fashion“ moc učesaným songem, ovšem zato melodicky velice silným. Jinak ale „Street Poetry“ jede ve starých rock n´rollových kolejích. Někdy to trochu dře, jindy to odsýpá jako po másle. Úvodní trojice „Hypermobile“ - titulní „Street Poetry“ - a singlová „Fashion“ otevírá album s plnou parádou. Podařila se určitě ještě rebelská „Teenage Revolution“ a úderná „This One´s For Rock n´Roll“. Zbytek je jakýmsi průměrem. Ovšem na poměry Hanoi a ne všeobecně.
(7/10)
Nejlepší skladby: „Street Poetry“, „Fashion“, „This One´s For Rock n´Roll“
Po vydání „Street Poetry“ to s Hanoi Rocks začíná jít z kopce. Odchází bubeník Lacu, aby se připojil ke kapele Popeda. Kapela bez bubeníka vyráží na své první akustické turné. V polovině roku 2008 uprázdněné místo na bubenické stoličce obsazuje švédský hráč George Atlagic, ale ani jeho příchod, ani následující turné, nic z toho nedokázalo oživit skomírajícího ducha kapely. Především hlavní dvojice Monroe/McCoy se nedokázala přenést přes nemohoucnost složit kvalitní skladby na příští desku. Proto se pětice na šest dnů zavírá do populárního helsinského klubu Tavastia, aby se rozloučila při vyprodaných koncertech se svými fanoušky. V roce 2009 vychází posmrtný výběr „This One´s For Rock n´Roll: The Best Of Hanoi Rocks“ a v letošním roce sbírka nevydaných snímků a starých demonahrávek „Ripped Off – Odd Tracks And Demos“, což znamená definitivní tečku za historií jedné výjimečné kapely.
Ne, Hanoi Rocks nečekal nikdy tak velký komerční úspěch jako jejich souputníky Mötley Crüe, či následovníky Guns n´Roses, ovšem pro rockovou scénu toho udělali mnoho. Už jen výčet kapel, který se hlásí k jejich odkazu, je ohromující. Hlavní představitelé se na scéně pohybují stále. Andy McCoy si založil kapelu s názvem „The Real McCoy Band“, kterou ale zmítají personální problémy. Monroe zamířil do Ameriky, kde si společně se starým parťákem Samim Yaffou, frontmanem The Wildhearts Gingerem, kytaristou Stevem Contem a bubeníkem Karlem Rockfistem postavil novou doprovodnou kapelu. Tradice Hanoi Rocks pokračuje tedy dál.
|
