Když jsem se minulý rok rozhodla vydat na dlouhou cestu do Švédska na desáté výročí Sabaton, které slavili ve svém domovském městě, nedokázala jsem si představit, jaká událost by mě donutila znovu utratit tolik peněz a strávit tolik hodin na cestě, abych se zúčastnila i příštího ročníku. Záhy bylo oznámeno, že příští Rockstad Falun bude zároveň release party k nové desce „Coat of Arms“ – to jsem byla s celkem čistým svědomím schopná vynechat. Když se ale začaly objevovat první kapely v line-upu, bylo mi jasné, že i tentokrát si zkrátím zkouškové období o týdenní dovolenou ve Švédsku a to hlavně kvůli druhému headlinerovi – Gamma Ray a v neposlední řadě také dánským Pretty Maids, které jsem vždycky toužila vidět na živo.
Malá akce, která se minulý rok konala na improvizovaném pódiu na parkovišti v centru města, se značně rozrostla a areál byl tentokrát mnohem působivější. Falun je centrem zimních sportů (obzvláště těch lyžařských) a za městem stojí skokanské můstky. Díky tomu, že byla obě pódia postavena těsně pod nimi (na dojezdové ploše), vzniklo jedno z nejúchvatnějších pozadí festivalového areálu vůbec. Samotný areál byl pak mírně do kopce, takže bylo dobře vidět na dění na obou pódiích. Rockstad se také programově rozrostl na dva dny a přivítal významnější hudební jména, než minulý rok. Díky tomu byl areál opravdu slušně naplněn a lístky se prodaly do sedmnácti různých zemí (včetně například Austrálie či USA – je vidět, že někteří fanoušci Sabaton jsou skutečně oddaní až děsivým způsobem). Falunský festival tak začínal už v pátek a většina velkých zahraničních hvězd se představila už první den – celá sobota pak patřila především Sabaton.
Dohromady dorazilo 21 kapel – převážná většina jmen byla ale místních a kapely spíš vyplňovaly odpolední ticho. Všechno důležité se pro mě tedy odehrávalo až večer. V pátek to byly hned čtyři jména, která mě nadmíru zajímala. Kolem půl osmé se na vedlejším pódiu objevilo první z nich – němečtí Grailknights, které fanoušci Sabaton už moc dobře znají – jeli s nimi společné turné k předchozí desce „The Art of War“. Kapela hledačů Grálu v supermanovských oblecích a barevných maskách rozhodně nestaví na nějakém velkém umění a jejich hudba je dokonce trochu pochybná, ale jejich show je bez debat neskutečná zábava. Návštěvníci zlínského či plzeňského koncertu si jistě vzpomenou, že kapela používá jako rekvizity draka, goblina či koně, kterému říká „Beer Beauty“. To všechno nechybělo ani ve Falunu. Byla to úplně první show Grailknights ve Švédsku a místní publikum to zjevně trochu šokovalo. Vtípky se nesetkaly až s takovým pochopením, jako u nás a ke konci se navíc přidaly velké technické problémy, takže kapela musela opustit pódium předčasně. Rozhodně svými halekačkami zaujali alespoň pár jedinců a ti, kteří přistoupili na jejich styl humoru, se u koncertu neskutečně pobavili.
Následně ale přišla na řadu kapela opravdu významná – Pretty Maids hrají už déle než čtvrt století a mají na kontě dvanáct řadových desek. Ta nejnovější – „Pandemonium“ – je navíc skutečně výborná a když jsem ji slyšela, měla jsem pocit, že Pretty Maids jsou zpátky v životní formě. Proto jsem byla ráda za možnost konečně si užít jejich koncert a to i přesto, že nedávno opustil kapelu můj oblíbený basák Kenn Jackson a byl nahrazen Halem Patinem, známým ze svého působení v King Diamond. Celou show otevíralo intro nové desky, které plynule přešlo do úvodní „Pandemonium“. Chvíli jsem si užívala, že kapelu konečně vidím a zároveň i skvělou skladbu, takže na to, že se ve skutečnosti dost nudím, jsem přišla až po chvíli. Přestože kapela hrála jeden hit za druhým (skvělé novinky jako „Little Drops Of Heaven“, „Beautiful Madness“ či „Breathless“ nebo klasické kousky „Back to Back“, „Red, Hot and Heavy“ a „Rodeo“), prostě to nějak nefungovalo. Ronnie Atkins za mikrofonem byl hlasově ve vynikající formě, ale chyběla tomu jiskra, energie a statická show prostě nedokázala udržet pozornost. Starší skladby byly zahrány pomalu a bez šťávy, novinky sice vyzněly trochu lépe, ale stejně jsem už v polovině koncertu počítala, kolik ještě zbývá do konce. Rozhodně jedno z nejtěžších zklamání, co jsem na koncertech zažila a vzhledem k tomu, jak moc jsem se na živý projev kapely těšila, bylo mi z toho nakonec dost smutno. A jelikož nemám srovnání, nemůžu nakonec ani říct, jestli to byl jen špatný den, nebo jestli koncertně kapela opravdu nestojí za nic.
I piráti Alestorm byli ve Švédsku úplně poprvé a vzhledem k tomu, že budou Sabaton doprovázet na příštím turné, bylo jejich pozvání celkem pochopitelné. Méně pochopitelné už bylo to, že jim byl na poslední chvíli zkrácen set na půl hodiny a byli přesunuti z hlavního pódia na vedlejší. Vzhledem k vysoké prodejnosti jejich desek ve Švédsku se Chris před koncertem vyjádřil, že ten den tam bude hodně zklamaných fanoušků. Kapela tak nastoupila s tím, že se pokusí nacpat do zkráceného času co nejvíc a opravdu si to užít. Což vyplnila do posledního puntíku. Podobně jako Grailknights, ani Alestorm nestaví svou hudbu na velkém umění a i tady jde především o zábavu a show. A tak bylo jedno, že se celá kapela dobře bavila už od odpoledne a posilňovala se alkoholem natolik, že každé druhé sólo (ať už na kytaru či klávesy) bylo s chybou, popřípadě totálně mimo. Chris i ostatní do toho ale dávali všechno, podpora publika byla velká a pirátské hymny jako „Over the Seas“, „Nancy the Tavern Wench“, „Keelhauled“ nebo „Wolves of the Sea“ fungovaly k rozjásání fanoušků naprosto bezpečně. Kapele se přes všechny nedostatky musí nechat, že si to užívá a je to z jejich vystoupení cítit. Jakkoli je to tedy zvláštní kombinace, jako předkapela na následném turné budou dle mého pro Sabaton dobrou podporou.
Krátce po půlnoci konečně přišel vrchol prvního dne a pro mě také jeden z hlavních důvodů, proč jsem se táhla až do Švédska. Sice jsem za poslední půlrok viděla Gamma Ray už třikrát a navíc se na ně chystám i na Masters of Rock, téhle bandy prostě nikdy není dost. A to i přesto, že se začalo klasicky intrem „Welcome“ a vypalovačkou „Gardens of the Sinner“ a ani zbytek setlistu se nijak nelišil od předchozích show – jen byl trochu okleštěn. Odpadla například Dirkova „No Need to Cry“ či „Ride the Sky“. Žádné novinky v setu byly ale jediným negativem na celém výkonu kapely. Výborná show je u Gamma Ray prakticky zaručena – tentokrát byla ale navíc podpořena naprosto parádním zvukem (ať už člověk stál kdekoli, slyšel doslova každý tón naprosto čistě) a výjimečnou pěveckou formou mistra Hansena. Kapela mi znovu připomněla svůj vynikající výkon z koncertu v Žiaru nad Hronom – užívala si pobyt na pódiu, nechyběly vtípky a Kai opět rozdával úsměvy do všech stran a vedle kytary a zpěvu se naplno věnoval i publiku. Při jejich show byl asi nejvíc znát rozdíl mezi švédským a například českým publikem. Lidé si to zjevně užívali – jenže po svém. Početný dav fanoušků se tedy zdál trochu umrtvený a neprojevoval svou podporu příliš hlasitě. Z následných anket je ale jasné, že co se hodnocení kapel týče, šlapou Gamma Ray na paty Sabaton dost výrazně. Kai se celý koncert snažil publikum probudit a donutit ke spolupráci, ale byl to zjevně nadlidský výkon. Kapele to ale nezabránilo podat skvělý výkon se vším všudy, takže Dan si vystřihl své kankánové sólo na bicí a při přídavcích „I Want Out“ a závěrečné „Send Me a Sign“ se i chladné severské publikum projevilo trochu hlasitěji. Gamma Ray tedy opět parádně – pro mě jejich koncert číslo devět a stále to neztrácí své kouzlo. Už se nemůžu dočkat Vizovic.
Druhý den patřil především hlavní hvězdě – tedy domácím Sabaton, ale v podvečer se daly najít ještě alespoň dvě zajímavější kapely. Ta první sice nebyla příliš zajímavá z mého hlediska, z hlediska přítomných pánů však jistě mnoho zajímavého přinesla. Dámy z Crucified Barbara jsou ve Švédsku hodně protěžované a i tady na festivalu se na ně sešel početný dav – převážně pánů. Vzhledem k tomu, že jsem jejich nevýrazný rock už musela v minulosti přetrpět dvakrát, nějak mě nelákalo sledovat jejich show znovu.
Naopak kapelu, která na malém pódiu hrála těsně přes Sabaton, jsem minou nemohla. Švédští glamaři The Poodles u nás nejsou příliš známým jménem. Ve Švédsku se proslavili svou účastí v Eurovizi se skladbou „Night of Passion“ a mně se zamlouvají především nadhledem, se kterým svou hudbu berou. Zpěvák Jakob Samuel má příjemný nakřáplý vokál a jejich glamové pecky mají šťávu – a to i na živo. Kapela zjevně klade velký důraz na image, naštěstí přitom nezapomíná na hudbu. Nenáročné koncertovky jako „Caroline“, „Like No Tomorrow“, „Streets of Fire“ či „Metal Will Stand Tall“ byly podány s potřebným zápalem a vtipem, který kapelu vyzdvihuje z průměru. Publikum se ale asi příliš soustředilo na blížící se koncert Sabaton a ať se Jakob snažil sebevíc, dav příliš nevyburcoval. Jeho frontmanské schopnosti jsou ale obdivuhodné a říkám si, že kdyby třeba kapela zavítala k nám, našla by si s takhle povedeným vystoupením spoustu fanoušků.
Pak už se ale veškerý dav přesunul pod hlavní pódium a začalo se ozývat sborové vyvolávání Sabaton. Ti si dali ještě chvíli na čas, ale když se konečně přiřítili na pódium, začala bezmála dvouhodinová smršť, která nikoho nenechala vydechnout. Ačkoli Sabaton jsou hodně koncertně aktivní i mimo turné, na pódiu působili, jako by měli po živém hraní minimálně roční absťák. Celý koncert sice otevírala klasicky „Ghost Division“, set ale patřil především novým skladbám, jak se při správné release party patří. Až na pár výjimek tak zaznělo prakticky celé „Coat od Arms“ a potvrdilo se tak moje tušení, že jakákoli jejich skladba opravdu pořádně vyzní až na živo. Čerstvé novinky – titulní „Coat of Arms“, úderná vichřice „Midway“, emotivní a silná „Uprising“ či drtivá pochodovka „Wehrmacht“ – všechny fungovaly okamžitě jako roky zavedené hity. Ještě trochu víc jsem si užila živou podobu skladby „Aces in Exile“, konkrétně druhý refrén, věnovaný československým letcům. Převážně nové skladby byly také doprovázeny mohutnou pyrotechnikou. Oheň show dramatizoval a navíc se hodil, protože se večer udělala opravdu velká zima. Ohlušující výbuchy pak většinu lidí pořádně lekaly – a to i samotnou kapelu, protože nejednou bylo vidět, že obzvlášť kytarista Rikard se vyhnul místu výbuchu jen opravdu těsně. Sabaton se samozřejmě chtěli před domácím publikem vytáhnout, celá kapela tak hrála jako o život. Joakim nezapomínal ani na zahraniční návštěvníky a tak některé své proslovy mezi skladbami přeložil i do angličtiny. Publikum jim zobalo z ruky – není divu, tahle banda má na živo neskutečnou sílu. Jediným slabým momentem tak byla skladba „Screaming Eagles“, která působila nějak rušivě. Těžko říct, jestli prostě není koncertová, nebo jestli to chce ještě víc pocvičit – Daniel Mullback za bicími totiž nasadil ještě vražednější tempo, než už píseň má a zbytek kapely měl chvílemi co dělat, aby se ho udržel. Možná by stálo za to popřemýšlet, jestli na šňůru místo ní nezařadit něco jiného. Jinak ale nemám výtky. Když jsem zmiňovala, že jsem Gamma Ray viděla devětkrát, u Sabaton je to číslo dokonce mnohem vyšší a přesto mě pořád baví. Víc než to! Show v jejich domovském městě mě přímo strhla. Když pak nakonec došlo na mohutný ohňostroj na pozadí setmělých skokanských můstků, člověk mohl jen koukat s otevřenou pusou a gratulovat si, jak udělal dobře, že do toho Falunu jel znovu...
|
