Těžce uchopitelná hluková směs z Havl. Brodu. Ne, tahle charakteristika nepochází z mojí hlavy, takhle se kluci z Nupagadi popisují sami. A světe div se, souhlasím s nimi. A světe div se ještě víc, v tomhle tvrzení lze najít víc pozitivna, než by standardní melodik a zaprděný heavíkář (myšleno já) mohl vůbec očekávat.
Na svém debutovém albu „Masem navrch“ nabízejí „jenpočkejáci“ špinavý crossover plný beznaděje – najdete zde škálu hluků od příjemných a nenáročných rockových vyhrávek až po uřvaně emotivní, ostrý a znervózňující hardcore. A největší sílu mají Nupagadi právě v tom, že tyhle dvě zdánlivě velice vzdálené škatulky (klidné písničkářství a masivní útočnou intenzitu) úspěšně promíchávají a vzájemně kombinují. Důkladně si přitom pohrávají s pocity, ale pozor, pozitivní emoce byste očekávali víceméně zbytečně. Sympatická je mi při tomhle škatulkovém kutilství snaha o pestrost a stírání hranic, i když ne vždy úspěšná. Důkazem budiž zašlapání atmosféry v „Slzy se vsákly do polí“, kde přechod do rozvláčně řezavé pily z pomalé a čisté rockovosti působí zbytečně šroubovaně. Úplně nepatřičně pak na desce svítí (a to souvisí především s čistým a najednou úplně obyčejně působícím vokálem) uvolněně schizofrenní „Zvony“. Mám-li vypíchnout opozitní skladby k těm jmenovaným, budou to právě ty, kde typicky crossoverová míchanice chutná dokonale – rozjímání v pomalé „Bažině“ a „Na římse se nediv“ patří k tomu nejlepšímu, k čemu stojí za to nasměrovat maximální pozornost.
Samostatnou kapitolou, potvrzující výše naznačenou snahu o neortodoxnost (a přitom jistou rozpolcenost) jsou texty. Stejně depresivní a varující jako samotná hudba, stejně tak bezvýchodné a temné. Jen občas působivé obrazy zajedou do takových barev, které jsou schopni pochopit zřejmě jen důkladně zasvěcení.
Tohle není záležitost na prosluněné pohodové odpoledne. Uřvaná, intenzivní „hluková směs“, kterou stojí za to ochutnat. Po které těžko zbyde na patře nějaká pozitivní chuť, ale která chuťové pohárky důkladně nabudí a zmasakruje.
|
