Od té doby, co se Hanoi Rocks před rokem podruhé rozpadli, zatím žádný z pozůstalých členů toho moc neukázal. Jiné to ale bylo v době po roce 1985, kdy se jejich první rozchod zdál být definitivním. V dalších letech spolu někteří členové spolupracovali pod hlavičkou různých projektů, ovšem nikdy se nesetkali kroky dvou hlavních představitelů – Michaela Monroea a Andyho McCoye. My se teď ve stručnosti podíváme na deset projektů, které mají Hanoi Rocks jako hlavního společného jmenovatele. Ne náhodou hned polovinu z nich zaštiťuje Monroe, který zůstal po rozpadu kapely nejpilnější a tedy nejvíce na očích veřejnosti.
THE SUICIDE TWINS – Silver Missiles And Nightingales (1986)
Podivná akustická deska v jakémsi drogovém a sebedestruktivním oparu, pod kterou se podepsali kytaristé Andy McCoy a Nasty Suicide (zde jmenován jako Nasty Superstar), je prvním projektem po rozpadu Hanoi Rocks. Je z ní cítit ještě kocovina po tom, co se stalo po osmém prosinci 1984, tedy dnu, kdy zemřel Razzle. Z alba je cítit původní duch Hanoi, ale více připomíná podivná sólová alba nekorunovaného krále glampunku Johnnyho Thunderse (New York Dolls). Projekt Suicide Twins vydržel jen tuhle jednu desku a pak skončil v propadlišti dějin.
(4/10)
MICHAEL MONROE – Not Fakin´ It (1989)
Druhá sólová deska Michaela Monroea. Po předchozí víceméně sbírce coververzí „Nights Are So Long“ Michael přitvrdil svůj výraz a obklopil se slovutnými muzikanty, jako je studiový bubeník Anton Fig, kytarista Phil Grande či bývalý člen doprovodné kapely Bruce Springsteena Steven Van Zandt. A společně s nimi a bývalým spoluhráčem Nasty Suicidem vznikla deska „Not Fakin´ It“. Ta přesně zapadá do kontextu rockové tvorby konce osmdesátých let. Práskavé kytary, chytlavé popěvky a drzý výraz. Ne náhodou ve skladě „Dead, Jail Or Rock n´Roll“ hostuje velký fanda Hanoi Rocks, Axl Rose. Za povšimnutí stojí i dvě komerční skladby - „Man With No Eyes“ a „Smokescreen“.
(8/10)
CHEAP AND NASTY – Beuatiful Disaster (1991)
Jestliže v řadách Hanoi Rocks byl Nasty Suicide tím méně viditelným, deskou „Beautiful Disaster“ jeho projektu Cheap And Nasty jasně dokázal, že se může měřit i s tím nejostřílenějším skladatelem kapely, McCoyem. „Beautiful Disaster“ je sbírka čtrnácti klidných skladeb, kterým ale nechybí patřičný rabijátský výraz, vynikající kytarové i melodické nápady a zcela specifický feeling. Od úvodní „Midnight Emperor“, přes titulní hitovku až po zadumané „Retribution“ a „Sweet Love“ se jedná o skutečně kvalitní skladby s komerčním potenciálem. Ten nakonec ale nevyšel, což desce ale na kvalitě neubírá. Zasloužil se o ní určitě i basista poslední fáze raných Hanoi a skladatel (pracoval třeba s Guns n´Roses) Timo Kaltio.
(9/10)
JERUSALEM SLIM – Jerusalem Slim (1992)
Jerusalem Slim měl být ambiciózní projekt, ale nakonec zůstalo jen u očekávání. Pohled na soupisku sliboval mnohé. Společně s Monroem a Samim Yaffou se zde vyskytoval i kytarový čarostřelec Steve Stevens (ex-Billy Idol) a protřelý bubeník Greg Ellis (ex-Shark Island). Ovšem mezi těmito osobnostmi absolutně nefungovala skladatelská chemie a tak je deska plná sice pěkně zahraných, ale vcelku nefunkčních skladeb. Některé mají dobrý drive („Rock n´Roll Degeneration“), jiné dobrý refrén („100 Proof of Love“), ale celkově album působí cize a odtažitě. Bez energie. Po vydání mizí ze sestavy Stevens, kterého zlákal Vince Neil (ten samý Neil, který má na svědomí smrt bubeníka Hanoi Rocks Razzlea) a Jerusalem Slim končí.
(5/10)
SHOOTING GALLERY – Shooting Gallery (1992)
Tady je to podobné jako u Jerusalem Slim. Velké předpoklady a slabý dopad. Shooting Gallery jsou na tom sice líp než Jerusalem Slim, ovšem ve výsledku se jim podařilo natočit pouze slabě nadprůměrnou desku. Ve středu kapely stojí kytarista Andy McCoy. Ten si vybral k sobě schopné spoluhráče – zpěváka Billyho G. Banga z Kill City Dragons, basistu Davea Tregunu ze Sham 69 a bubeníka Paula Garistu z The Psychedelic Furs. Jenže jako u Jerusalem Slim se nepodařilo udělat tolik kvalitních věcí, aby deska mohla být kvalitativně srovnávána s Hanoi Rocks. K těm má stylově nejblíže a obsahuje také nepovedený cover klasické „Don´t Never Leave Me“. Na druhé straně zpěvná „Brown Eyed Girl“, výborná „House Of Ecstasy“ či frajerská „Striptease“ dělají z desku poslouchatelnou záležitost.
(6/10)
DEMOLITION 23 – Demolition 23 (1994)
To, co chybělo Jerusalem Slim už nepostrádal další Monroeův projekt, Demolition 23. I tady působí další členové Hanoi Rocks – kytarista Nasty Suicide a basák Sami Yaffa, ale oproti Jerusalem Slim je deska až po okraj nabušená energií a čistou radostí z hraní. Monroe trochu opustil hardrockový výraz a vrhl se ke svým kořenům, starému angloamerickému punku. Odkazy na Dead Boys (je tu i jejich cover „Ain´t Nothing To Do“), Sex Pistols, The Damned a řadu dalších jsou tu jasně čitelné. A takové věci jako „Nothing´s Alright“, „Hammersmith Palais“, „Same Shit Different Day“ či „You Crucified Me“ patří k tomu nejlepšímu co kdy z doby post-Hanoi vzešlo.
(9/10)
ANDY McCOY – Building On Tradition (1995)
Tak tady Andy konečně ukázal svůj skladatelský um. Co se mu nepodařilo v řadách Suicide Twins či Shooting Gallery (o otřesných The Cherry Bombz ani nemluvě), tak ukázal na „Building On Tradition“. Svůj klasický rukopis známý z raných dob Hanoi Rocks zde dotahuje v některých skladbách téměř k dokonalosti. Jako nejlepší kousky bych určitě vypíchl úvodní „Strung Out“, „Unconditional Love“ a především „Love And Hate“ pod kterou se s McCoyem podepsal polozapomenutý původní bubeník Hanoi Rocks Gyp Casino. Řekněme to asi takhle. Nebýt dvou zbytečných posledních skladeb „Apache“ a „Medieval Madras“, byla by to luxusní deska.
(8/10)
MICHAEL MONROE – Peace Of Mind (1996)
Po kvalitní, ale ne zrovna moc úspěšné desce Demolition 23 se Monroe stěhuje z Ameriky zpět do rodného Finska a tam staví novou kapelu složenou z neznámých muzikantů. Oporou a spoluskladatelkou mu v té době je jeho žena Jude Wilder (v roce 2001 zemřela). Společně s ní postavil album „Peace Of Mind“, kdy se vrátil k prapůvodnímu výrazu Hanoi Rocks, ovšem s moderním zvukem. Na desce je výborná vypalovačka „Make It Go Away“, kousající cover The Damned „Machine Gun Ettiquete“ či komerční „Always Right“. Tyhle a další věci dělají z „Peace Of Mind“ vydařené album.
(7/10)
JAN STENFORS – Vinegar Blood (1996)
Starý rock n´roll oholený až na kost. Pokud pátráte po tom, co tu dělá nějaký Jan Stefors, vězte, že to je občanské jméno Nasty Suicidea, pod kterým v roce 1996 vydal tuhle sólovou desku. Pracoval na ní společně se Samim Yaffou a svým bratrem, bubeníkem Frejem Stenforsem. Album se převaluje v poklidném duchu, ze kterého jej nevytrhne ani coververze Boba Dylana „Seven Days“. Z dvanáctiskladbové sbírky „Vinegar Blood“ je jasně slyšet, že si ji Suicide natočil jen pro svou radost. Stejně tak jak to dělá bývalý pistolník Izzy Stradlin.
(7/10)
MICHAEL MONROE – Life Gets You Dirty (1999)
S touhle deskou se Monroeovi povedl majstrštyk. Jestliže na „Peace Of Mind“ naznačil, že se nevzdá svého stylu a bude jej dělat s moderním zvukem, na „Life Gets You Dirty“ ukázal jasné fuck off všem, kteří tvrdili, že rock je mrtvá hudba. Hned kytarová pila v úvodní „Life Gets You Dirty“ má mocnou sílu Motörhead a kytary v „Since When Did You Care“ ukazují v čem byli Hanoi Rocks výjimeční. Pak tu jsou věci jako „Always Never Again“, „Love And Light“ nebo „If The World Don´t Want Me“, skladby disponující takovým hitovým potenciálem, až se člověk diví, že nebourali hitparády. Album obsahuje i předělávku hanoiovské klasiky „Self Destruction Blues“. A to pěkně ostrou.
(9/10)
|
