Je legrační, jak se k vám některé desky, které byste si jinak naprosto neměli šanci poslechnout, dostanou nějakou obrovskou náhodou. Stejně tak tomu bylo v mém případě s italskou bandou s krkolomným názvem Synthphonia Suprema. „The Future Ice-age“ je sice už jejich druhým počinem, jméno kapely je však (minimálně v našich krajích) naprostou neznámou. Když projdete booklet, jediné známější jméno, na které narazíte, je Michele Luppi, který ovšem nevystupuje jako hostující vokalista (škoda), ale pouze se stará o produkci zpěvu. Nikdo z kapely se ovšem žádných dalších významnějších projektů neúčastnil, takže před sebou máme skutečně počin nováčků.
Když se rozhodnete dát desce šanci (protože i když nic jiného, láká posluchače nádherným obalem), už při první skladbě si uvědomíte, proč je jako první v sestavě uveden klávesák a ne zpěvák, jak je běžně zvykem. Klávesy tu totiž vládnou. Popravdě je to snad nejvíc kláves a samplů nacpaných do padesáti minut, co jsem kdy slyšela. Celá deska je protkaná velice moderním a chladně technickým zvukem a klávesy jsou všudypřítomné. Výrazností přebíjí kytary, basu, bicí a chvílemi i zpěv. Až to občas zní jako špatný vtip a nepovedený pokus o oživení osmdesátkového disca. U druhé skladby „Dominatron“ se nám k tomu přidá vokalista Matkracker – klasický italský typ výškaře, který je kvůli horší produkci hodně upozaděný. Začnete si říkat, že se ti kluci asi zbláznili. Hrát v takovéhle kapele a ještě jí dát tak pitomý název. Zaznamenáte maximálně celkem chytlavý refrén a zaujmou dvojšlapkové pasáže, ale převážně máte chuť to zklamaně vyhodit z přehrávače a už to tam nikdy nevrátit.
Ale ono ejhle! Přijde třetí, čtvrtá a pátá skladba a vám se ta přesamplovaná podivnost začne nějakým zvráceným způsobem líbit. Celkem zaujmou texty i celkový ekologicko-futuristický koncept. Začne vám připadat, že ten zpěvák vlastně není úplně špatný. A co je nejhorší – začnete si libovat ve stále podivnějším zvucích, které Dany All ze svých kláves vyluzuje. Uprostřed desky pak navíc přijdou docela silné skladby, které vám uvíznou v paměti – asi nejlepší je pozvolně začínající „Iced Waterfalls“ (kde ten klavír zní opravdu působivě), pomalá „Synthetic Aurora“ či titulní „Future Ice-age“ se silným refrénem. To, co vám na začátku přišlo k smíchu, vás teď nutí podupávat si do rytmu. Stačí si jen zvyknout na trochu – no, řekněme netradiční – zvuk kapely. Na druhou stranu je to zvuk opravdu charakteristický a tím pádem jeden ze způsobů, jak originálně tvořit v omezené škatulce čistého speed metalu. A když už jsem zmínila tohle, je asi zbytečné dodávat, které kapely jsou v jejich tvorbě slyšitelné – jako první vám na mysl zřejmě přijdou Dragonforce, díky „typicky italskému“ zvuku pak mají blízko i ke kolegům Secret Sphere či dokonce Raintime – hlavně kvůli zmíněným moderním vlivům.
Z toho, co se původně zdálo jako (nanejvýš) druhořadý odpad italské produkce, se nakonec vyklubala deska, která je svým velmi podivným způsobem originální a příjemná na poslech. Kapela přináší čerstvé nápady a pojetí, které rozhodně funguje minimálně jako aktualizace tvorby v rámci žánru. Na závěr ovšem jedno varování – je nutné si uvědomit, že jsem fanouškem kláves v metalové hudbě a ani jejich nadbytek mi nijak nevadí. Znám naopak jedince, kterým při zvuku kláves naskakuje kopřivka. A takoví by si s deskou Synthphonia Suprema tak maximálně mohli podložit viklající se stůl.
|
