Úplně poprvé jsem vyjela na tradiční a největší český festival Rock for People. Žádná akreditace, financování z vlastních zdrojů s jediným cílem, a to vidět jednou v životě MUSE. Co bych to však byla za reportérku, prsty mě začaly svrbět hned od počátku, tím pádem nebylo zbytí a musela jsem sepsat několik odstavců z tohoto třídenního rockového maratonu.
Neděle 4.7.2010
Pokud to vezmu z tvrdší hudební stránky, jako první mé ucho zasáhly drsné tóny crossoveristů Attari Terror. Posledních pár songů rozpohybovalo hangár, kde se skrývala jedna z menších stagí a já si říkala, že to všechno nezačíná vůbec zle. A také že ne. Následovali kalifornští týpci Horse the Band, kteří mě naprosto, a nejen mě, rozsekali. Spojte si pořádný core, k tomu dejte nějaký ten metal a jako třešničku na dortu přihoďte 8bitové zvuky z herních konzolí a máte magořinu jak cyp. Komunikace s publikem byla nadstandardní, nejvíce ohlasů sklidil vyšinutý vlasatý klávesák, který nadšeně promlouval v naší mateřštině a obohacoval nás spojeními jako: Moje matka; Zapomněl jsem udělat domácí úkoly; či Sháním hezkou a zajímavou holku na 10 minut. Fanoušci se lámali smíchy v pase, opravdu nezapomenutelný set.
Zanedlouho jednu ze dvou hlavních stagí obsadili kanadští Alexisonfire, headlineři nedělního dne. Moderní styl zvaný post HC na velkém pódiu spíše zaniknul, bylo to vcelku unudlané vystoupení bez chuti a zápachu. O to více jsem se divila, že při jednom z měkčích songů vznikl circle pit.
Vypsaná fiXa měla pro změnu energie a nápadů na rozdávání, jež však zabilo umístění jejich setu. Velký černý stan s rozpálenou střechou, pod kterým se téměř v mrákotách tísnili nadšení fanoušci, nebyla dobrá volba. FiXe by slušela prostorná stage pod širým nebem, kde by mohli naživo a s plnou vervou předvést punkrockově divoké songy jako „Domácí motokrosař“, „Holka s lebkou“, „Stereoid“ či „Antidepresivní rybička“…Zajímavostí je, že z živého vystoupení vznikne také live cd. Jó, Vypsaná FiXa, můj návrat o deset let zpět, kdy jsem brázdila punkrockové akce, se vydařil.
Hlavním tahákem prvního dne však byli The Prodigy. Britští elektroničtí mazáci i přes svůj střední věk ukázali, že své „tuc tuc“ mají stále v srdcích. Kombinátoři umělé muziky, tvrdých kytar a agresivních vokálů předvedli staré pecky z devadesátek jako „Breathe“, „Smack My Bitch Up“ či „Fire Starter“. Překvapili novinkou „Invaders Must Die“ z loňského roku. Ač tento styl není zřejmě nic pro rockery či metaláky, věřím, že každý tvrďák si jejich set musel dosyta užít!
Pondělí 5.7.2010
Zatímco se slavil den „středověkého paliva na šest“ :-), naše uši rozburáceli pořízci z Pensylvánie Wisdom In Chains. Pořádný HC nářez s metalovými kytarami rozparádil všechny upečené fanoušky. Frontman Mad Joe Black, v jehož jméně význam slova blázen dostává ten pravý smysl, svým hlasem neuvěřitelně kouzlil a za podpory metalových riffů vytvořil příjemnou hudební spršku v parném dni. A pak že HC nemůže být zajímavé!
Rychlý přesun na další stage a hle, na pódiu již skotačí floridští Evergreen Terrace. Po loňském vystoupení na Brutal Assaultu opět zamířili na česká pódia předvést v dnešní době tak moderní metalcore. I jejich set provázel klasický neduh kapel tohoto stylu. Nedají se rozpoznat jedna od druhé, abscence melodičnosti a nějaké originality mi přišla smutná, ale což, hlavně, že fanoušci se bavili.
Další na řadě byl otec crossover thrashe, banda Suicidal Tendencies. Ti okamžitě dokázali, že i po téměř 30 letech na scéně se dá udělat pořádný mazec. Frontman a zakladatel Mike Muir to vzal pořádně od podlahy, neméně zdatně mu sekundoval afroamerický bubeník a basák téhož původu, kteří vytvořili úžasný rytmický podklad. Oni to prostě mají v krvi! Publikum kotlilo o sto šest a já si užívala, že můžu vidět takovou legendu naživo. Nejvýraznějším momentem bylo, když kapela vyzvala fanoušky na pódium. V tu chvíli se za nimi přivalilo asi 50 hudbychtivých fans, kteří si zapařili se svými vzory přímo během produkce posledního songu. 80´s just rulezzz!
Absolutním a neoddiskutovatelným vrcholem, zlatým hřebem, nevyšším bodem, prostě něčím nejmaximálnějším byl britský trojlístek MUSE. Byla by škoda ošidit je o pořádný report, článek o tomto vystoupení tedy bude zanedlouho následovat.
Úterý 6.7.2010
Poslední den ubylo fanoušků, několik tisíc odjelo již po včerejším vystoupení MUSE. Také se značně ochladilo, přibylo pár kapek deště a větru. To však nikoho neodradilo si užít poslední den i přes únavu a všudypřítomnou špínu.
Odpolední koncerty zajistili slovenští magoři Horkýže Slíže. Leader Kuko si to přištrádoval na kolečkových bruslích a během setu měnil různé pokrývky hlavy. Atmosféra se rozparádila již od prvních songů, Horkýže to prostě s lidmi umí a umí i svoje hudební řemeslo. Alko-punk-rockové songy jako „LaG Song“, „Silný refrén“, „A ja sprostá“ či „Malá Žužu“ pozitivně nabudily fyzicky i psychicky vyždímané návštěvníky festivalu.
Zatímco se pak na jedné z hlavních stagí svíjely nadržené fanynky kanadského emo-punkrocku Billy Talent, já se odebrala do hangáru na vystoupení slezských crossoverových kouzelníků Crashpoint. Dominantou je bezesporu talent vokalisty Hanziho, jenž v jedné chvíli čistým vokálem připodobňuje muezzina svolávajícího k modlitbě do mešity a vzápětí se mění na jateční křik a člověk se jen diví, kde se tolik energie a síly v tom drobném těle bere. Crashpoint sází na originalitu, znějí nečesky, což je pocta v tvrdém metalovém světě. Hutnost, barevnost a originalita, to jsou hlavní devízy této bandy. Jejich vystoupení si nikdo neměl nechat ujít.
Show legendárních punkrockerů NOFX jsem nemohla nenavštívit. Hodinový set prakticky tak ze třetiny prokecali frontman Fat Mike a kytarista El Hefe – vtipně se naváželi do „brown people“, Židů, Poláků, lidí nad 40 let, „emáků“ Billy Talent, prostě legrace k popukání. Díky jejich skvělé angličtině bylo téměř všem vtípkům rozumět. Parádní staré odrhovačky, včetně klasiky „Don´t Call Me White“ postavené na pravém punkovém základě, byly třešničkou na dortu celého Rock for People.
Z posledních sil dobíhám ještě do „černého stanu“, kde si své poslední vystoupení mají odbýt světoběžníci Sunshine. Indie rock s elektronikou kupodivu dokázal rozhýbat polomrtvé zbytky lidí, meloucích z posledního. Výběr ze tří alb byl vskutku delikátní, nechyběly hitovky jako „K.I.D.S.“, „Victim Is Another Name For Lover“ či „Moonrats“. I přes technické problémy s kytarou a basou to byl parádní závěrečný koncert.
Rock for People 2010 byl opravdu zážitek! I přes dav, čítající téměř 30 000 hlav bylo vše organizačně zvládnuto na jedničku. Hygiena na dobré úrovni, ceny jídla a pití byly také v normě, počasí, které bývá hlavním nepřítelem všech open air akcí, také vyšlo. A hudební obsazení bylo vskutku hvězdné, co více si přát! Asi jen to, aby další ročník byl neméně tak luxusní!
|
