MOONLIGHT AGONY - „Echoes Of A Nightmare“ 2004
Švédská kapela fungující od roku 1999 má na svém kontě dvě alba a obě jsou ve svých kvalitách rozdílná jako den a noc. My se jako gentlemanský zin budeme věnovat tomu povedenému. Progresivní symfo/power/speed metal prezentovaný na „Ozvěnách noční můry“ řadilo nemálo publicistů do svého soukromého „objevu roku“. A není se co divit, vždyť už základní podmínky pro potenciální úspěch byly splněny na jedničku. Zpěv zde totiž obstarává charismatický vokalista Chity Somapala (FIREWIND, nový člen POWER QUEST) a dokonalou produkci zase Thomas S. Englund (EVERGREY, DRAGONLAND). Poslední neznámou tak tvořily skladatelské schopnosti klávesisty Marina Mellstroma, který na sebe vzal břímě veškerého komponování. Já osobně nemám tendenci vynášet jeho kvality až do nejvyšších nebeských pater, nespornou povedenost této desce ale ani zdaleka neodpírám. Největší radost mně dělají podmanivě melodické a řádně vzletné pasáže, které jsou většinou spojeny se spídovou rychlosí. Ať už je to refrén „Ceremony“ či gradace závěrečné „Vanished“, pokaždé to stojí silně za to. Co trochu brání dokonalé potěše, je stopáž písní, které ve své délce mnohdy zakopnou o progresivní překombinovanost a nedostatek poutavých motivů. Není to ale ani zdaleka pravidlem a celkový dojem zůstává hodně kladný. Na rozdíl od následujícího počinu „Silent Waters“, na kterém došlo kromě výměny vokalisty (nastoupil průměrný David Akesson) také k podstatnému úbytku tvůrčí invence a deska je nudná jako nedělní odpoledne v Brně.
(7/10)
MOONLIGHT FEAR - „Géminis“ 2003
Tito Španělé mají strach z měsíčního svitu vetknutý už ve svém názvu. Na jejich hudbě jsou ale určité prvky melancholie zastoupeny až od druhé desky, debut byl protkán slunečnými melodiemi, jakoby právě to mělo zahnat tesknotu měsícem osvícené noci. A je to právě první deska „Géminis“, kterou pokládám za zdaleka nejzdařilejší z dosavadní trojice vyšlých alb (a další už zřejmě následovat nebudou, kapela před dvěma lety zastavila činnost). Nic se tenkrát zbytečně nekomplikovalo, melodie byly jednoduché a právě proto hodně bavily. Navíc je umocňoval bonus v podobě typicky španělského temperamentu míšeného s příjemnou okázalostí, a to jak v hudebních postupech, tak ve zpěvu José A. Díaze. A hitovky jako „La Ultima Hora“, „Hasta Siempre“ nebo „Alas De Metal“ mají slibné ambice zarýt se hluboko do srdce lačnícího po výsostně melodickém power/speed metalu s jemnou podporou barokní symfonie. Další dvě desky jsou sice více „heavy“, jenže snahou o rychlé tvůrčí dospění najednou skoro zmizela magie a kouzlo debutového alba.
(7,5/10)
MOONVILLE - „Silver Screen“ 2006
Debut (a zatím jediná) deska Švédů MOONVILLE je obrovským překvapením. Melodický power/heavy metal (často slyšitelná inspirace IRON MAIDEN) komponovaný dvojicí Pierre Oxenryd (výtečný zpěv, klávesy) a Jimmy Gunnarsson (kytara) přináší hodně svěží vítr do letargicky klimbající žánrové bárky. Silné, hard rockově laděné melodie dopuje lehký progres, který je ale dávkován v přesné míře a na rozdíl od MOONLIGHT AGONY ani jednou nevyruší posluchačovu koncentrovanost. Power metalovou údernost pak zjemňuje všudypřítomná klávesová stěna. Každá z deseti skladeb ukrývá nemalý hitový potenciál, který se obnažuje postupně, nejpozději při pátém poslechu už jsou ale jeho vnady zcela jasně čitelné. V ideálním světě, kde by byl metal hrán v každém rádiu, by musely být hity jako „Silver Screen“, „Moonfall“ (s úžasně gradujícím závěrem á la QUEEN) a především „The Coleslaw Serenade“ zatraceně častými zástupci playlistu. Tohle je zkrátka perfektní debutové album a nezbývá než doufat, že jeho následovníci budou pokračovat v nastoleném trendu a nesejdou z cesty, jak se tomu stalo u dvou výše hodnocených kapel.
(8/10)
|
