Ač název kapely Los Sin Nombre lehce evokuje výlet do jižních krajů, vydáme se přesně opačným směrem do švédského Linköpingu, kde tihle „bezejmenní“ hnízdí. Do jakých hudebních vod severská pětice míří, by mohl naznačit fakt, že v době svého vzniku, tedy před osmi lety, se kluci bavili přehráváním songů od Entombed. Při tvorbě jedné ze svých demonahrávek narazili ve svém rodném městě ve studiu Rec-Lab na producenta Martina Fogandera a hudebníka Linuse Melchiorsena. Po personálních otřesech oslovili milí pozůstalí právě tuhle dvojku. Oba nejen že přijali, ale zároveň zjevně probudili i tvůrčí ambice v Los Sin Nombre a jsou podepsáni pod většinou skladeb na debutovém albu „Blind Leading Blind“.
Které na odkaz již zmíněných Entombed navazuje alespoň do té míry, že se kluci pohybují po hranicích melodického death metalu, kombinovaného s thrashovými prvky. Zemi svého původu Los Sin Nombre rozhodně nezapřou, a to jednak co se kořenů týká (pokud na albu najdete jistou podobnost např. se Soilwork, In Flames či The Haunted, ničemu se divit nebudu) a stejně tak i precizním zvukovým i hráčským provedením.
Dominantním prvkem celé nahrávky je agresivní řev (prakticky prostý veškerého deathového chropotu) Para Palma. Trochu pod povrchem vokálního útoku se však dějí dle mého zajímavější věci. Kytarové duo ustavičně a vytrvalé seká ostré riffy či se ukájí v nápaditých vyhrávkách a všechna podporuje dynamická rytmika, kdy práce tlučouna Linuse Melchiorsena je tím hlavním prvkem skládanky, kterým mě Los Sin Nombre přitáhli v těch zběsilejších tempech na svojí stranu. Zároveň však přiznávám, že postupem času se mi zuřivý zpěv poněkud zajídá, takže na žebříčku nejvyšším stojí skladby, ve kterých Los Sin Nombre dávají přednost výpravné atmosféře před razantním útokem. V „Enemy“ působí čistý vokál nesmírně osvěžujícím dojmem a kytarové malování úžasně zjasní náladu desky (samozřejmě jde jen o záblesk v jinak pochmurném oparu). Jako z jiné planety pak působí poetická instrumentálka „Passing Through“, deklarující nejen hráčské umění muzikantů, ale i schopnost napsat melodicky poetickou záležitost. Závěrečná volnější „Wounds“ pak funguje jako symbióza obou (agresivní i uvolněnější) tváří kapely a tvoří dokonalé finále.
„Blind Leading Blind“ je velice intenzivní záležitost, prosta jakékoliv špetky optimismu a dělající čest švédské metalové větvi. Alespoň tedy do té doby, kdy především zásluhou vokálu se začne slévat do hutně metalové a přitom těžko odlišitelné zvukové masy, ve které je pak člověk vděčný za každé vyklouznutí z agresivní řežby.
|
