Která dimenze je ta správná k důstojné prezentaci kvalitního thrash metalu? Budou-li se přijímat sázky (na čísla od jedné do deseti… ;-) ), tak na šestku vsázet nebudu. Což pro mostecké Sixth Dimension a jejich debutové album „Nikdy nevíš kdy…“ asi nebude ta nejlepší zpráva. Důvody to má hned dva. Ten první (a souhlasím, že poněkud povrchnější) je patrný už na slupce nahrávky, tedy jejím technickém zpracování. A bohužel, ten druhý (i když bezesporu je částečně ovlivněn i tím prvním) je samotná masakrující střída.
Důvod první – zvuková kvalita. Prapodivně plechově znějící bicí jsou u takhle agresivní muziky dost zásadní brzdou. Důkladně utopený, dutě schovaný za zvukovou hradbou a díky tomu občas nesrozumitelný řev taky moc slávy nepřinese. A tak kytary se svými sem tam nápaditými motivy a drtícími riffy a (ve sluchátkách dokonce občas i jasně slyšitelná) basa nestihnout všechno zachránit, i když v případě šesti strun jde zároveň i o nejnápaditější autorskou položku seznamu.
Důvod druhý - Sixth Dimension bohužel netrpí ani nějak zásadní skladatelskou potencí. Jasně, od ortodoxně thrashové kapely nelze očekávat kdovíjak barevnou ekvilibristiku, ovšem když (a znovu připomínám, že na tom má výrazný podíl i ta zvuková koule, ve které se Sixth Dimension pohybují) na konci desky vám většina skladeb splývá do nepřehledného koláče a v případě intenzivního a soustředěného dokonce začíná i nudit, asi něco není úplně v pořádku. Srovnám-li Sixth Dimension se stylově spřízněnými Majster Kat (které mi evokuje především Zakkův uječený – byť ve srovnání se Slymákem přece jen podstatně umírněnější – vokál) chybí mi v razantní hmotě moment, ke kterému by stálo za to se vracet. Použiju-li ke srovnání personálně blízké Neurotic Machinery (na které se Sixth Dimension i v závěrečné skladbě odkazují), chybí mi členitost, strukturovanost. Jasná sázka na přímočarost, ze které se neuhýbá, se prostě dřív nebo později vyčerpá. A variabilitu nezvýší ani takové kousky, jako je instrumentální „Samba Tortilla“ (prezentovaná snad Buchyho synem, tudíž bez komentářů) či atmosférický úvod k „Neurotic Machinery“.
Jediný moment, na který jsem v případě Sixth Dimension ochoten přísahat, je divoká (žánrově nezbytná) energie, která má schopnost zaujmout, pohltit a případně i vymlátit z hlavy připomínky ke kvalitě desky.. Mizerný garážový zvuk sice probudí vzpomínku na pár posledních let minulého století ( a to i co se hudební linie týká), zároveň ale těžce majzne přes uši, takže pokud nejste ortodoxní vyznavači undergroundových nahrávek, můžete s tímto handicapem zápasit na celé ploše desky. Leč silně pochybuju, že přesně takovýhle zvuk byl úmyslem. Holt …nikdy nevíš, kdy… se všechno dokonale vydaří. V případě „Nikdy nevíš, kdy…“ na to bohužel nedošlo.
|
