„My hoši, co spolu chodíme, prožíváme všelijaká dobrodružství…“
Třeba jsme jen čtyři a vzali jsme si do party aspoň na chvíli i jednu holku, mlátíme do hudebních nástrojů, píšeme neortodoxní texty, kšeftujem a oslavujem, šukáme, jezdíme na skejtu, máme depky a nejsme schopný žít legálně…, přidejte k tomu (dle vlastních slov party Bylo nás 5) směsici punku, hardcore a numetalu (já bych k tomu dodal prostý a nijak objevný crossover) a máte základní představu o debutovém albu „Dva tisíce devět“. Hoďte to všechno do minulého času, neb Bylo nás 5 už ukončilo svojí činnost.. A přihoďte k tomu moje konstatování, že mrtvé současnosti kapely nějak zásadně želet nebudu. No a už můžete tušit, co vás v následujících řádcích patrně potká.
„Dva tisíce devět“ má jasnou cílovou skupinu a tomu je taky všechno podřízeno. Co se hudební stránky týká, tenhle fakt kvituji, Bylo nás pět mají jasno v tom, co chtějí hrát, nechtějí se nijak vymykat a postupně odfajkují vše, co žánr vyžaduje. Kombinování melodií s agresivními pasážemi, řezavé kytary a nesporná dynamika (ano, v dynamičtějších pasážích jsou Bylo nás pět podstatně přesvědčivější, než když se pouští do melancholických náladových vybrnkávaček) stylově zapadají a příznivce téhle muziky asi neurazí. Co se textů týče, říkám bohužel (byť občas Bylo nás 5 trefují hřebík na hlavu, viz. třeba „Ilegál“). Snaha působit rebelantsky, drsně či přezíravě vyznívá buď do prázdna nebo působí komicky (a nebo jsem holt jiná věková kategorie). Pokud se Bylo nás 5 odvolávají na to, že taková je doba a jejich snahou je říct vše na plnou hubu, přijde mi, že v tomhle případě se vulgarity stávají spíš cílem než prostředkem (jinak by snad nemohlo dojít na perly typu „…je to těžký pro naši vránu, vona má totiž kundu plnou krámů…, naše vrána vstala z rána, vysrala se na havrana…“).
Jako vyloženě nepovedený moment mi přijde přizvání zpěvandule Terezy, která svým poměrně příjemným (v agresivnější pasáži bych snad až tak moc neprotestoval) hlasem do textově drsné „Coury“ vyloženě nesedí. Obzvlášť její „mazlení“ s pasáží „mám ráda…“ je prostě… podivné. I konstatování v Terezině podání „…každej dělá občas bordel, když si hlavu najebe…“ mi připomíná holčičky z televize Nova, nepatřičně radostně sdělující, kolik že dneska zase bylo na silnici mrtvých. Nejlepší moment? Pominu-li slova, tak těžkotonážní „Deprese“. Nejhorší moment? Skejťácká urapovaná hymna s představovačkou „Sk8“ (nejen jiná věková kategorie, ale navíc bez vztahu k prkýnkům, tak se není čemu divit…), a nejde jen o prvoplánovitý text , ale i naprosto nenápaditou muziku..
Poeta Karel Poláček aby se v hrobě nad „znásilněním“ pojmu „Bylo nás 5“ obracel. Což pro někoho může samozřejmě být tím nejlepším doporučením. Já se řadím k těm, kteří se nad „Dva tisíce devět“ budou obracet taky, jsa hudbou neosloven, texty otráven a vlastním výkonem kapely nějak zásadně nepřesvědčen. Snad jen ten cover desky mě (coby jediná výrazně pozitivní reakce) ze srdce rozesmál.
|
