Indica. Kapela, o které jsem slyšel v době dávno minulé, a kterou jsem již nedokázal patřičně zaškatulkovat. Něco mi ale říkalo, že by mohla mít něco společného s mým oblíbeným Finskem. Kapelu jsem pouze registroval. Hudební styl, složení, minulá alba, to vše mi v záplavě nových a nových alb a kapel totálně unikalo.
Nicméně, když mi bylo naznačeno, že se jedná o pětici velmi sveřepých dívčin, zapátral jsem v paměti a... Bohužel jediné, co mi utkvělo v hlavě a co jsem dohledal, bylo jejich album „Valoissa“ z roku 2008, produkčně podepsané Tuomasem Holopainenem (Nightwish). Kapela s Nightwish odehrála i jejich severskou část turné k albu „Dark Passion Play“.
Indica nám v letošním roce představuje album „A way away“. Kapela je celkem plodná, od svého vzniku v roce 2001 kapela stačila vydat celkem 6 alb, posledním „opravdovým“ albem bylo v roce 2008 již zmiňované „Valoissa“, které následovalo ještě kompilační album „Pahinta Tänään“.
Album „A way away“ a kapelu samotnou lze hodnotit dvěma úhly pohledu či poslechu. Pokusím se nejprve tím prvním, kdy posluchač registruje kapelu jemu neznámou, nezná její složení, nezná autory hudby, či lidi točící se okolo těchto divoženek. V tom případě se vám dostane do ruky album na pokraji pop rocku a metalu s až popíkově líbivým ženským vokálem.
Na albu je deset skladeb. Jsou melodické, slaďoučké díky hlasu zpěvačky Jonsu, jsou nadýchané symfonickými pasážemi, u kterých, ať chcete či nikoli, si budete říkat: ...“to už jsem někde slyšel“. Rozhodně ale nelze říci, že by skladby byly nějak špatné, to v žádném případě. Album rozhodně není určeno pro zapřísáhlé fanoušky metalu. Těm by při poslechu slaďoučkého hlásku Jonsu slezly i ty poslední vlasy na hlavě. Na druhou stranu, třeba ve skladbě „Children of Frost“ nebo ploužáčku „Lilja´s Lament“, ač zní její hlas až přiškrceně (připadá mi, jako by to místy zpívala číňanka :-), to má šťávu a mě se to prostě líbí. Kdyby ale holky trochu přitvrdily, možná by to nebylo na škodu. Tu sladkost a lehkost jim musíme odpustit. Album takové mělo být a byl to záměr. Celkový dojem dobrý, nevyčnívající album, které si už možná víckrát nepustíte. Takže něco okolo 5/10.
A pak je tu druhý pohled. 5 krasavic, Finsko, Tuomas Holopainen.
Máme před sebou kolekci deseti písniček, kapela vykradla svá předešlá alba nazpívaná ve finštině, předělala je do angličtiny, Tuomas jim trochu upravil kabát a vzniklo z toho album „A way away“. A je tu otázka: bude hodnocení opět stejné, jako v prvním případě, nebo už budu album vnímat zcela jinak a rozdílně? Za druhé je správně. Chtě nechtě bude posluchač hltat jednotlivé tóny s tím, že to, co zavání symfonikou je od Tuomase a tedy už to 100 pro slyšel v Nightwish. A tomu pocitu jsem se bohužel neubránil. Prostě podvědomě na to člověk myslí a je to v něm a nějaká objektivnost jde přece jenom trochu stranou. Ano, album takové mělo být, z původních „ostrých skladeb“ udělat tuto (citlivé duše prominou) slaďárnu.
Suma sumárum: Album je plné melodií, popíkové, líbivě plouživé, symfonické, prostě příjemné. Ničím nevyniká, ničím neuráží. Zůstal bych u hodnocení 5/10 s tím, že kapela má rozhodně na víc a konstatováním: Vaše „finská“ opravdu metalová alba jsou lepší. Ta by dostala jiné hodnocení. Ale o nich to dnes není.
|
