Kapela existující přes dvě desetiletí doma užívá legendární status asi jako u nás ARAKAIN, ale protože pochází ze Španělska, je nutné si toto posluchačské zázemí vynásobit čtyřmi. To už je adekvátní stav na to, aby se v koutku muzikantské duše dalo cítit celkem příjemné zadostiučinění. A nutno okamžitě dodat, že satisfakce ze strany věrných fans je naprosto zasloužená a jelikož se asi nedá (stejně jako v případě ARAKAINu) očekávat nějaké světové turné, docela obyvatelům pyrenejského poloostrova závidím, že můžou tuhle vynikajicí partu vidět naživo. V době internetu (pánbů požehnej!) ale není problém zhlédnout nějaké to koncertní video nebo klip, ať už člověk žije třeba v Grónsku, což mé strádání alespoň trochu mírní. AVALANCH mám totiž strašně rád, přičemž tento vztah už dávno probořil všechny srdeční hradby a dostal se přímo k tepajícímu zdroji. Letos Španělé vydali svoji desátou řadovku, což skýtá ideální příležitost nastínit jejich tvorbu i (většinou) nic netušícímu českému čtenářstvu.
Kouzlo hudby AVALANCH tkví ve schopnosti přijít s neuvěřitelně podmanivou melodií, která, když se kromobyčejně vydaří, doslova hladí po duši a nemá v mých uších nikde jinde konkurenci. Za celou dobu své existence vytvořili Španělé bezpočet takových perel, nikdy ovšem komplexně na jednom albu. Skladatelský styl této kapely je pro mě totiž malinko záhadou a dal by se rozdělit do dvou kategorií. První je moderním (často až nu) metalem zatížený rukopis, který když postrádá potřebný melodický tah, příliš zajímavý není. Tato podskupina je ale naštěstí minoritní, pakliže budeme hledat žánrové označení, které nejlépe vyjádří hudební orientaci AVALANCH, můžeme bez obav použít škatuli progresivní power metal.
Pod slůvkem progres si ovšem nesmíme představit instrumentální orgie, ale zasekávané a trhané riffy, které v pravý čas a většinou zcela nečekaně uvolní lavinu překrásných melodických linek. A právě tato „taktika“ je v největší míře zastoupena na všech albech, přičemž ji k dokonalosti dovádí aktuální placka, která obsahuje nejméně slabých míst a naopak rozvíjí nejsilnější momenty v tradici kapely. Obě dominantní složky (tedy progres míšený s pianinovými prvky a blues versus příjemným jižanským patosem nacuclé melodie) byly vytříbeny a jsou servírovány důmyslněji než kdy dříve.
Nádherným příkladem výše popsaného je titulní skladba, kterou nabízím v odkazu pod recenzí. Vizuální podání celkové pocity ještě umocní, neboť kapela a (především) zpěvák mají zatracený šmrnc a styl. Zkrátka Španělé mně svojí jubileiní deskou udělali obrovskou radost a vysoké očekávání opět nasytili měrou vrchovatou. Jedinečný kult, to je pro mě AVALANCH.
|
