Arcturus…, konstatováním, že norští načernalí avantgardisti Vulture Industries jsou jako mladší brácha jmenovaných nebožtíků jsem Ameriku zrovna neobjevil. Snad ve všech článcích, které jsou o téhle norské bandě k nalezení, se jméno jejich vzorů (?) objevuje. Ať už díky nepříliš vzdálenému rukopisu, ať už díky podobným hlasovým dispozicím a projevům páně Bjornara Erevika Nilsena, odkazujícím na přelom tisíciletí a působení Kristoffera Rygga (alias Garma) v řadách Arcturus.
Vulture Industries jsou nenápadní potměšilci. Z jejich hudby vykukuje šaškovská teatrálnost, znázorňovaná především nervním vokálem (kterému průběžně spolehlivě sekundují deathový chropot i blackové skřípání), umocňovaná kupou nepostradatelných klávesových ploch a korunovaná vytrvalým riffováním či promyšleným kytarovým sólováním. Nezastírám, že občas svojí hru na psychedelično Vulture Industries s chutí přehánějí a kakofonií všemožných samplovaných zvuků či zdánlivě nepřehlednými instrumentálními pasážemi vytváří dojem důkladně organizovaného hudebního chaosu. Můžete pak nabýt dojmu, že Vulture Industries chtějí jedněmi ústy sdělit deset informací (navíc prohánějících se v mozku ne zcela příčetného jedince) najednou – osobně tuhle poutavou změň nacházím nejsilněji v „Blood Don't Flow Streamlined“ coby nejvypečenějším kousku. A když k tomu přihodíte sem tam zapojené poetické smyčce, občasnou melodickou úlitbu přístupnosti, a vyrovnáte se s faktem, že až do konce desky nedokážete odhadnout, co se bude za nejbližším rohem dít a jakou fintou nebo podivností vám Vulture Industries zase zamotají hlavu, dá se tahle deska vychutnat bez toho, aby vám hrozilo umístění do nejbližší léčebny duševně narušených.
Asi musí být docela těžké žít s vědomím, že každý šťoura bude převažovat, kolik že se na „The Dystopia Journals“ objevuje inspirace a kolik vlastních myšlenek, co všechno je obšlehnuté a co je vlastní neposkvrněný originál. Možná je výhodou, že nepatřím k uctívačům a na slovo vzatým expertům ohledně Arcturus. Tak závěrečný rezultát může znít tak, že prvotina Vulture Industries patří k deskám, které si z vašeho meziušního prostoru rozhodně udělají víc než jen průtokový ohřívač, zaujmou a obohatí, ale ke kterým se (nepatří-li k vašim libůstkám avantgarda, neortodoxnost či Arcturus) asi příliš často vracet nebudete. A když už se tak stane, tak pojem nuda vyškrtnete aspoň na nejbližších téměř jednapadesát minut ze slovníku.
|
