Edenbridge byli jednou z prvních kapel, které se svezly na vlně popularity krasotinek u mikrofonu, jež koncem minulého století zvedli Nightwish. A patří k těm čestným výjimkám, které přežili desetiletku na scéně bez toho, aby sáhli ke změně svého vokálního poznávacího znamení. A čím jsou mi tihle naši jižní sousedé nejvíc sympatičtí je fakt, že si jdou (asi by bylo přesnější napsat, že tohle tvrzení se hlavně týká ústředního dua Lanvall – Sabine Edelsbacher) vytrvale svojí cestou, aniž by měli potřebu páchat nějaké podbízivé nepředloženosti a co víc, s každým krokem se (tu více, tu méně) posunují s kvalitou svých alb stále výš.
Nejinak je tomu na jejich již sedmém díle, nazvaném „Solitaire“. A i když by bylo scestné hledat v současné formě Edenbridge stopy jejich směle nesmělých začátků, ty zásadní jistoty zůstávají. Lanvallův typický rukopis, dávající skladbám nádech snovosti a (v rámci powermetalu) někdy až přehnané jemnosti, smyslně si pohrávající s oběma póly (razantním power metalem i symfonickou nadýchaností) hudby Edenbridge. A nezaměnitelná „hodná holka“ Sabine, která se svým hláskem nikdy nepatřila a patřit nebude k metalovým dračicím, která však (a vlastně tady je větší část odpovědi na otázku, čím to, že Edenbridge rostou a vyvíjí se, zbytek hledejte u již zmíněného Lanvalla) se svým hlasem dokáže barvité emoce vykreslit stále důkladněji. A co víc, už vás ani (na rozdíl od prvních alb) nenapadne, že si musí při tahání výšek stoupat na špičky.
Edenbridge se po pěti letech vrátili ke složení se dvěma kytarami, což zjevně Lanvallovým choutkám na kudrlinky maximálně vyhovuje. Stejně tak nutno Lanvalla pochválit za skutečnost, že se postupem let propsal do takové formy, že z jeho pera padají jasné hity. A na „Solitaire“ s nimi nešetří. Ať už je to klipovka (první oficiální obrázky v historii kapely) „Higher“ s poetickým klapkovým úvodem, dramatickou vokální linkou, chytlavou náladovou proměnlivostí a nádechem „Nočního přání“, houpavá „Sanity´s End“, které dráždivou atmosféru dodávají především vzrušující smyčce, tajemná „Come Undone“ s dramatickým kontrastem Sabinina vokálu v poloze mazlivé i suverénně výškařící, či šlapavá „Further Afield“ s parádně riffující kytarou i dynamickým klávesovým malováním. Nelze opomenout ani promakané chorálové kousky, které jsou u Edenbridge maximálně účinné a přitom nepřelézají hranice snesitelnosti. Zvukově dokonalá deska, u které pojem nuda lze kompletně vymazat ze slovníku.
To, co začalo od alba „Shine“ z tvorby Edenbridge pomalu vykukovat, totiž schopnost využít symfonické motivy pro zdůraznění atmosféry, dotáhla kapela téměř k dokonalosti. Citlivě a dovedně zaranžované symfonické pasáže a dostatečně razantní power metal jsou nakombinované a pospojované natolik důvtipně a přirozeně, že lze bez nadsázky považovat „Solitaire“ za legálního pokračovatele přelomových kousků z dílny stylošlechtitelů Nighwish či Rhapsody. Album, ze které dýchá citlivě dávkovaná pompéznost, košatost, barevnost a hlavně přirozenost.
|
