Hluboká modř australská? Proč ne. Nejmenší kontinent naší Země produkuje opravdu hodně tvrdých spolků a jedním z nich je i metalcorová parta Parkway Drive, fungující již od roku 2002.
Jejich muzika je trochu jiný metalcore než evropské a americké pokusy. A možná tím může zaujmout – na první poslech působí vcelku nezajímavě, avšak při posleších dalších může odhalit prapodivné nuance chtíče vkládat kotouč do přehrávače i poněkolikáté. Instrumentální stránka osciluje na hranicích coru – odtud klasický vyštěkávaný vokál, který není prakticky nijak originální, avšak působí příjemně, což je důležité. Údernost tohoto stylu nemůže samozřejmě chybět, částečné zabroušení do deathu není také na škodu. Metalovou část zastupují zejména kytary – melodické riffy a sóla, která "Deep Blue" ošperkují a dají potřebný lesk. Parkway Drive by mohli dát lekci některým metalcorovým bandám, které chtějí za každou cenu spojit core s metalem a vytvořit rychlou vražednou smršť, jenž ovšem ve finále působí destruktivně a výsledkem je obecná nechuť posluchačova ke stylu metalcore.
"Deep Blue" je moderní záležitost. Sází na hutný kvalitní sound a libuje si v celkem inteligentní prudkosti. Ano, ty tam jsou machistické onanie dlouhovlasých metlošů či agresivní projevy NY HC band. V současné době je IN být vystříhaný hyperaktivní řvoun v leviskách, tričku a s pokérovanými „rukávy“. Proč vlastně ne, doba si žádá progress. Jinak by asi Parkway Drive nemohli být u labelu Epitaph, který zastupuje především punkové, HC a (tak módní) post-HC spolky, a nebrázdili také slavnou Warped Tour.
Jak vůbec shrnout novinku "Deep Blue" od Parkway Drive? Nadprůměrný metalcore od protinožců může být zajímavým dílem každé tvrdé kolekce. Není to bůhvíjaký zázrak, kvůli kterému bych přestala poslouchat starý dobrý metal, ale svojí dravostí a schopností držet krok s dobou si „sedmičku“ právoplatně zaslouží.
|
