Polský inseminátor Waldemar Sorychta zplodil už několik hudebních uskupení, přičemž ENEMY OF THE SUN je jeho nejmladším dítkem. Jablko ale samozřejmě zase nepadlo daleko od stromu, takže otcovy stopy jsou jasně čitelné a kdo si rochňal v hudebních postupech GRIP INC., nebude zklamán ani tentokrát. Základní stavební kámen, tedy thrash metal, je zde ovšem ještě více zmodernizován a nabobtnává do široké žánrové podoby. Takže kromě progresivního thrashe uslyšíme i death, nu-metal, řadu elektronických prvků a díky nebývalé vokální variabilitě Fina Julese Naveriho nám bude v reprácích vibrovat i grungeové vlnění.
Tenhle moderní mix, kdy zpěvák v jednu chvíli štěká deathovým chropotem, aby nás za chvíli ukonejšil melodickým zněním, ten mě u většiny kapel vyloženě odpuzuje. Hru na hodnýho a zlýho policajta totiž málokdo zvládá, původní metalová esence přitom čím dál více ustupuje do pozadí a komerční honba dělá z podobných spolků jednu stejně (a hlavně nudně) znějící kouli (ale mlaďáci jim to žerou, tak proč to měnit, že?). U kapely (s antitoltéckým názvem) ENEMY OF THE SUN je to jiné. Waldemar se nikdy neměl podtřebu podbízet smradlavejm dídžejům v rádiích a moderna jím podávaná není prvoplánová, ale naopak vhodně doplňuje jeho metalový rukopis plný strhující agrese.
Textová poetika „Caedium“ těží z komiksové novely Watchman od Alana Moorea a Davea Gibbonse a dost možná, že Sorychtu inspiroval i nedávno uvedený celovečerní film (vřele doporučuju!). Co ale zaujme nejvíc, je zvuk. Už jen kvůli němu je radost desku „Caedium“ poslouchat. Sorychta samozřejmě platí za kvalitního producenta již pěknou řádku let (zvučil např. TIAMAT, MOONSPELL, THERION, SAMAEL a tuny dalších), takže se jakostní výsledek dal očekávat, přesto je nutné jej znovu ocenit. Čistý a dynamický sound do tónů nalévá tu správnou rtuťovitou energii a nemalou měrou přispívá k celkovému hodnocení.
Tomu z absolutoria ubírá částečná překombinovanost některých skladeb, kdy se multižánrová pestrost stává přítěží, jeden motiv přebíjí druhý a kulervoucí jízdu vystřídá poněkud zmatečný dojem. Neškodilo by občas tolik netlačit na kompoziční pero a všechno trochu uklidnit. Přesně tak, jak se to stalo u předposlední písně „Aimless“, která svým odlehčeným tónem nesmírně baví (odklonem od kontextu připomíná žertík PAIN OF SALVATION, kteří takhle posluchače škádlí songem „Sleeping Under The Stars“ na posledním albu „Road Salt One“ a účinek je podobně okouzlující). V konečném měřítku ale jasně vítězí klady a desku "Caedium" (neboli "Sebevraždu") nezbývá než vřele doporučit.
|
