Před třemi lety jsem na stránkách zinu hýkal nadšením nad v pořadí druhým albem nadějných Finů Excalion. Pravda, již tehdy se v souvislosti s touhle bandou skloňovalo jméno Sonata Arctica, z jejichž odkazu Excalion vydatně čerpali (a stále ještě čerpají). Na začátku letošního roku přišli fiňáci se svým třetím (no a znáte tu mojí oblíbenou a již téměř kýčovitou teorii o důležitosti třetího alba) kouskem do kolekce. Jejich „High Time“ určitě příznivce rychlých melodií v klidu nenechá. Ale co ti ostatní?
No, začněme rychlým orientačním rezultátem. Excalion nezůstali stát na místě, nedrží se ortodoxně melodických eskapád, výškaření a prstolamné rychlosti. Stále vydatně pronásledují Sonatu Arcticu či Thunderstone (k jejich cti nutno přiznat, že se k těmto vzorům hlásí otevřeně). A stále se mohou opřít o parádní vokální projev Jarmo Pääkönena. Jenže…, kamenem (hm, nebo spíš kamínkem) úrazu se stává jednak samotný Jarmo, který se bohužel rozhodl (ve srovnání s minulým dílem) víc zpívat než řezat a především fakt, že tak, jak Sonata Arctica dokázala důstojně a suverénně rozpouštět svůj powermetal v progresivnosti, tak právě na příkladu Excalion je znát, že k posunu do přesvědčivé přemýšlivosti a emotivnosti je obvykle potřeba nejen nadšení, nosné nápady a výborné hráčské schopnosti, ale i vyzrálost.
„High Life“ lze vcelku v pohodě roztřídit na chytlavé sypačky a na jalovější přemýšlivosti plus jednu citlivou baladu. Tam, kde Excalion nevymýšlí zbytečné složitosti, tam je možné hledat (nijak důsledně ukryté) klenoty. Tam, kde se Excalion snaží (byť i v rámci těchto songů sklouznout alespoň na moment k šťavnaté melodičnosti) pohrávat si s atmosférou, se může začít vkrádat nuda. Vrcholem (či spíše dnem) téhle odvrácené strany měsíce je vláčná „Sun Stones“ s jakýmsi pseudoorientálním motivem. Druhý (ten povedenější) pól pak představují těžce starosonátovská „Quicksilver“s výraznou melodií či „Firewood“, těžící především z excelentně emotivní vokální ekvilibristiky. Ale vyjmenovat by šlo bez uzardění klidně dalších čtyři – pět songů.
Na „High Time“ Excalion předvádí, že jsou schopní zvládnout rockové písničkářství, klasický speed metal i krkolomnější pasáže. Přesto je to v rámci progrese lehký krok zpět. Excalion dříve zdobila přímočarost, která na aktuálním albu vyčuhuje o to víc, že se o místo na výsluní musí občas poprat s váhavou progresivností. V tvorbě kapely začínají pomalu dominovat klávesy (což netvrdím, že je chyba) a přehršel změn tempa (které ne vždy jsou ku prospěchu). Excalion tak nejsou už zdaleka tak strhující, jako na minulé desce. Jako by (s nadsázkou) chtěli uspěchat přerod do současné podoby Sonaty Arcticy - a je paradoxem, že právě ve vodách, které Sonata opustila, jsou nejvíc přesvědčiví a draví jak banda nevycválaných žraloků (viz. rtuťovitá „Quicksilver“). Naštěstí tenhle krok o patro níž dělají Excalion z takové výšky, že jejich podlaha může být pro řadu kolegů nedosažitelným stropem.
|
