16.10.2019
RUNNING WILD
Rolf Kasparek připomene svou kapelu novým materiáeml. ..více

16.10.2019
KEEL
Někdejší američtí hairmetalisté nabízejí svým ..více

16.10.2019
TAYLOR HAWKINS AND THE COATTAIL RIDERS
8.listopadu přijde s další sólovkou "Get The Money" ..více

16.10.2019
HER CHARIOT AWAITS
Nový projekt postavil kytarista progresivních Adrenaline ..více

16.10.2019
ECLIPSE
Hardrockeři ze Švédska přivítali ve svých řadách ..více

16.10.2019
BURNT OUT WRECK
Heavymetalisté z britských ostrovů, kde působí i ..více






SINNER - Santa Muerte
Pokud se mně to s něčím neplete, tak Sinner ud ..

CORELEONI - II
Asi sa Ronnie Romero nezúčastnil konkurzu do Got ..

THE 69 EYES - West End
Ač zdaleka nejsem vyznavačem gothiky, byl jsem n ..

DYMYTRY - Agronaut
Bude recenze Revoltera? ..

BLACKRAIN - Dying Breed
Jen pro upřesnění. Ca plane pour moi je cover s ..

L.A. GUNS - The Devil You Know
Já to rozseknu. Mělo vyjít v 12.10. 2018, ale v ..

L.A. GUNS - The Devil You Know
Jo jo o London.Nene nějak v říjnu 2018 jsem se ..

SAINT DEAMON - Ghost
Opravdu zbytečně dlouhému albu naštěstí pom ..

L.A. GUNS - The Devil You Know
Teď mluvíme o čem? O těch London? Ty jsou pře ..

L.A. GUNS - The Devil You Know
Pepsi bude dodatečná recenze?Sice je to z roku 2 ..




Za poslední měsíc:
Kolinss (DEBUSTROL) - Spěcháme maximálně jen na pivo
1720x

ARAKAIN - S.O.S
1227x

ARAKAIN - Legendy
1080x

ARAKAIN - 15 Vol.1 & 2
985x

ARAKAIN - Apage Satanas
953x

SONATA ARCTICA - Talviö
936x



27.10.2019
HOUBA, POZOR MAMUT, BANDA...
Havlíčkův Brod - Oko Klub, začátek od:20:00, vstupné: 150

02.11.2019
ATOMOVÁ MIHULE, ČERSTVĚ NATŘENO, NEVIDIM, GIGIGANG, APPLE SPOKESMAN...
Havlíčkův Brod - Oko Klub, začátek od:19:00, vstupné: 150

10.11.2019
DOPETHRONE (can) sludge na evropský tour! GOSPEL OF THE FUTURE (cz) tuzemská ..
Praha - 007 Strahov, začátek od:20:00, vstupné: 23:00



článků celkem: 7191
recenzí: 5883
reportů: 564
rozhovorů: 378













Fobia Zine

Metalopolis

metalový magazín ABYSS

Volumemax


FEZEN FESZTIVÁL – 9.-11. září 2010 – Sóstói Industrial Park, Székesfehérvár (Maďarsko)

Na festival (fezstivál) do Maďarska člověk nejezdí zrovna každý den a řekla bych, že právě tahle země pro našince není zrovna typickou koncertní destinací. Na druhou stranu to není až tak daleko a díky dobrému autobusovému spojení vás tenhle výlet nakonec vyjde výrazně levněji, než například cesta do sousedního Německa. Nemůžu říct, že by mě až natolik zajímala současná maďarská metalová scéna (dobře, přiznávám se, před festivalem bych vám neřekla jediné jméno), na festival jsem se vydala kvůli světovým účinkujícím. To jsem ale netušila, do jaké jámy lvové lezu rovnou po hlavě.

Ne, že by Maďarsko byla nějak špatná země. Jen prostě nepočítejte s tím, že se tu domluvíte. Zdálo se, že moje celkem slušná znalost angličtiny tu byla spíš na obtíž. Protože tam nemluví anglicky prostě nikdo (čest výjimce jednoho kolegy novináře) a když se s nimi pokoušíte domluvit, prostě se s vámi odmítnou bavit. Stejně to dopadlo s mými chabými pokusy o němčinu a ruštinu. Dostat se z Budapešti do Székesfehérváru po místní železnici taky není pro slabé povahy. Na druhou stranu, když už jsme se konečně dostaly do areálu, získat PRESS pasy zas nebyl takový problém – stačilo, aby organizátoři našli v seznamu jediná dvě nemaďarská jména, co tam měli. Samotný areál u továrny Jüllich Glass byl řešený poněkud zvláštně – kemp byl až za ním a dalo se k němu dostat pouze skrz areál. To znamenalo, že když se člověk chtěl dostat do vlastního stanu, musel se nechat zkontrolovat pánem od security. Jednou nám dokonce jeden dobrák v noci vlezl až do stanu, aby si zkontroloval naše pásky. Pět pódií (z toho tři kryté stany) bylo naopak rozmístěno docela šikovně. Průšvih byla backstage, kde se organizátoři naprosto vykašlali na jakékoli zázemí pro novináře a jediným náznakem něčeho podobného byl VIP stan naproti hlavnímu pódiu (ale naprosto mimo backstage). Celé rozvržení paradoxně způsobilo, že do části backstage, která byla vyhrazena kapelám, se nemohli dostat ani jejich vlastní hosté (pochopitelně k mojí velké nelibosti).

První den jsme se tedy pohybovaly po areálu trochu rozladěně. Naštěstí, rozvrh hlavní stage sliboval poutavý program. Každý den se tu vystřídaly čtyři kapely a každá z nich dostala k hraní štědrou hodinu a půl. Na vedlejších pódiích se pak představovaly místní začínající kapely či bandy tvrdšího zaměření, ale mohli jste tu narazit i na DJ show a tribute kapely. Ve čtvrtek se jako první na hlavním pódiu představila maďarská heavymetalová kapela Kalapács. Trochu jsem si je před festivalem proklepla a můžu je jedině doporučit. Pod pódiem se sešlo dost příznivců a ačkoli zpívají maďarsky (jako většina tamních kapel) a nezasvěcenému tu může připadat hodně legrační, jejich hudba má říz a nikoho, kdo si potrpí na osmdesátkový metal, nemůže urazit. Obzvlášť mi v hlavě utkvěl klipový hit z jejich debutového alba „Itt leszek“. Na úvod festivalu velmi sympatický výkon.

To samé se dá říct i o následujících Ossian – kapele, která funguje už od roku 1986 a má na kontě celých sedmnáct řadových alb. Je jasné, že takové seskupení má s živým vystupováním zkušeností víc než dost a stejně tak má dostatek hitů, které může publiku prezentovat. I tady se z reproduktorů valil tradiční heavy metal a fanoušků pod pódiem bylo ještě o něco víc. V obou případech bylo ale publikum dost umrtvené – připisovala jsem to skutečnosti, že hrají místní kapely. Nakonec se ale ukázalo, že maďarské publikum je jednoduše špatné. Ani na zahraniční hvězdy, které následovaly, se jim nepodařilo vyvinout nějakou výraznější aktivitu nebo dělat hluk. V tu chvíli jsem začala chápat, proč kapely tak rády jezdí do České republiky a nemůžou si místní publikum vynachválit.

Ten večer byly na programu dvě ze čtyř zahraničních kapel – Uriah Heep a Edguy. První jmenovaná nastoupila hned po Ossian a muzikanti podali skvělý výkon. I když už jsem je viděla dřív, tady se mi líbili asi nejvíc. I po tolika letech a (s prominutím) v jejich věku jsou pořád v úžasné formě a zpěvák Bernie Shaw je přímo ztělesněné charisma. Se svým diblíkovským úsměvem si dokáže všechny lehce získat a navíc – hlas mu pořád funguje jako za mlada. Z jejich skvělých hitů zazněly například „Look at Yourself“, „Return to Fantasy“ (obě vyzněly celkem vtipně, protože druhý den měly na festivalu vystoupit Gamma Ray, kteří obě skladby předělali), „Easy Livin´“ nebo „Gypsy“, nechyběly ani pecky „Angels Walk With You“ a titulní stejnojmenná věc z posledního alba „Wake the Sleeper“. Na závěr samozřejmě nemohla nezaznít „Lady In Black“, i když postrádala onen mohutný chór, který ji z publika doprovázel, když kapela hrála na Masters of Rock. Výkon Uriášů byl úžasný, ale bylo jasné, že tady to kapely nebudou mít s publikem jednoduché.

To se potvrdilo i při závěrečném čtvrtečním vystoupení, které obstarali Edguy. Kapela, kterou jsem u nás viděla už nejmíň šestkrát a na kterou jsem paradoxně musela jet až do Maďarska, abych je viděla v plné síle. Edguy totiž bývali na mém žebříčku úplně nejvýš – a s postupem času své pozice ztráceli. Navíc, na většině živých vystoupení neměl Tobi zrovna stoprocentní pěveckou formu a i když jsem se nikdy nenudila, začínalo se mi to trochu zajídat. Proto jsem na tohle vystoupení nešla s nějakými přehnanými očekáváními. Hned na úvod mě otrávili dvě (dle mého úplně nejhorší) skladby z posledního alba – „Dead or Rock“ a „Speedhoven“. Kapela ale byla zjevně v dobrém rozmaru a nemohla jsem si nevšimnout, jak skvěle to Tobimu tentokrát zpívá. Hlavní test měl ale přijít se staršími skladbami – a ty ten večer zazněly jenom dvě: „Tears of the Mandrake“ a „Vain Glory Opera“. Absence starších hitů byl ale tentokrát jediný nedostatek. Jinak byl výkon kapely naprosto senzační. Díky delšímu času se do setlistu vešly i například „Save Me“, „Piper Never Dies“ či „Fucking With Fire“. Sammetovy hlášky, kterých je občas během koncertu až přespříliš byly tentokrát velmi vtipné a jeho výkon jako takový se mi zdál hodně uvolněný a přitom na jeho poměry nezvykle precizní. Jeho velkým nešvarem bývá zapomínání textů – když tady pomineme drobné zaškobrtnutí při „Sacrifice“ (ze kterého navíc vybruslil velmi elegantně), bylo tentokrát vše tak, jak mělo. Jak show postupovala a zaznívaly i pecky jako „Lavatory Love Machine“, opravdu jsem se nestačila divit. Nic jsem nečekala a dostala jsem takový nářez. Edguy se povedl tak skvělý koncert, že jen díky němu stál ten delší výlet za to. Bravo.

Ten večer jsme usínaly za zvuku AC/DC. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen deska puštěná z reproduktoru, ale pak jsem si všimla drobných nesrovnalostí ve zpěvu. Nakonec se ukázalo, že to byla tribute kapela, hrající na jednom z vedlejších pódií. A opravdu velmi dobrá, tedy minimálně zvukově.

Pátek měl jeden jasný vrchol – a to byli Gamma Ray. Od ledna letošního roku jsem je na pódiu viděla už pětkrát (samozřejmě vždycky úplnou náhodou, odmítám nařčení, že bych je stopovala), takže jsem byla zvědavá, kam se vystoupení číslo šest v žebříčku zařadí. Ještě předtím se ale na hlavním pódiu objevila místní kapela Depresszió. Sice zrovna nehrají styl, kterému bych fandila (trochu něco jako Korn s větším podílem elektroniky), ale naprosto mě nadchla jejich práce s publikem. Frontman nejen, že si vynutil v kotli úhledný moshpit, ale donutil lidi i k takovým bizardnostem, jako je zařazení se do hada a poskakování kolem. Také se mu podařilo přinutit všechny do jednoho dřepnout a pak na znamení vyskočit. Ačkoli se mi hudba (ještě v doprovodu maďarských textů) nijak extra nelíbila, tohle si prostě nešlo neužít.

Lehce po deváté večer bylo pódium připraveno pro Gamma Ray. Těsně před koncertem jsem si stěžovala, že bych v setlistu uvítala pár změn. Nakonec to dopadlo tak, že setlist v Maďarsku do puntíku kopíroval ten pražský – a to včetně absence „Ride the Sky“. Při úvodní „Gardens of the Sinner“ jsem se navíc musela smát, jak strašně rozladěně zněly obě kytary a pořád ne a ne chytit ten správný tón. Při „New World Order“ (která zní na živo vždycky dokonale) už ale bylo všechno v pořádku a tak paprsky mohly rozjet svou typickou show plnou energie a vtípků, o které bohužel povětšinou kvůli jazykové bariéře maďarské publikum přišlo. Hodně si koncert užíval především bubeník Daniel, jeho kankánové sólo bylo tentokrát obzvlášť povedené. Kai naopak chvílemi vypadal trochu bezradně a už nevěděl co dělat, aby trochu hnul s publikem. Částečně se to podařilo při „I Want Out“ a závěrečné „Send Me a Sign“, ale myslím, že kapela bude s nostalgií vzpomínat na vizovickou show. A já vlastně taky. Navíc si Kai na své sinusoidní křivce hlasové formy vybral zrovna jednu z těch slabších chvil a tak to místy mírně skřípalo. I když to všechno rozhodně neznamená, že to nebyl v jejich podání další skvělý koncert a já si to neužila. To by museli mít pánové sakra špatný den, aby to nedopadlo. A i když mě celou dobu neopouštěl pocit, že něco není úplně v pořádku (přeci jen už mám kapelu dost nastudovanou), špatným dnem se to rozhodně nazvat nedá. Nevidět předtím těch pět koncertů, byla bych nadšená mnohem víc.
Playlist: Welcome, Gardens of the Sinner, New World Order, Empathy, Deathlands, Fight, No Need to Cry, The Saviour, Abyss of the Void, Drum Solo, Armageddon, To the Metal, Rebellion in Dreamland, Man on a Mission, I Want Out, Send Me a Sign

Na hlavním pódiu uzavírali páteční den Therapy?, což je kapela, kterou ale vůbec neznám. Navíc vzhledem k tomu, že jsem se zbytek večera věnovala investikativnímu vyšetřování momentální situace v Gamma Ray (:D), tak jsem z toho měl jen audio. Takže bez hodnocení, bohužel. Z toho, co jsem slyšela, to ale nebylo nijak zlé, takže se mi snad podaří na ně narazit jinde. Druhý večer jsme usínaly za doprovodu diskotékových retro hitů a já s melancholií vzpomínala na AC/DC tribute band.

Poslední den festivalu, který už patřil bez výjimky místním kapelám, opět pršelo. Maďarsko nám tedy nenabídlo ani jeden suchý den, což samozřejmě spolu s chladným počasím pobyt dost znepříjemňovalo – nemluvě o spaní ve stanu. První kapela toho dne – Mangod Inc., mě utvrdila v tom, že grind prostě nikdy poslouchat nebudu – a ten maďarský tuplem ne. Kapela Road nabídla anglicky zpívaný (!!!) gothic metal, který mi překvapivě hodně připomínal tuzemské Greedy Invalid. Hodně jsem si vylepšila chuť u hardrockových veteránů Lord, kteří předvedli hodně pohodový výkon a přilákali pod pódium opravdu hodně početný dav. Tím se dostáváme k návštěvnosti, která byla první dva dny opravdu slabá, takže během dne byl areál prakticky poloprázdný. A na poslední den, který už nesliboval žádné zahraniční hvězdy, se najednou do areálu nahrnuly davy. Podle reakcí početného publika to bylo kvůli kapele Ákos, která je zjevně něco jako místní U2. Jejich elektronický pomp rock s nasládlými stadiónovými hity mě moc nebral, ale musí se jim nechat, že vizuální show byla skvělá. Hlavně díky obřím promítacím plátnům a perfektním světlům. Po jejich koncertu nás mráz zahnal do spacáků a já se popravdě už nemohla dočkat, až budu zase doma.

Předtím bylo ale třeba přežít dobrodružnou cestu autobusem do Budapešti s řidičem, který zjevně dostal řidičák na dobré slovo. Když jsme pak přejeli hranice na Slovensko a já konečně měla ponětí, co ty nápisy všude kolem znamenají, moje radost byla bezmezná. Byl to sice stylový závěr festivalové sezóny a díky výkonům kapel to nakonec stálo za to, ale pro příště připisuji Maďarsko na černou listinu koncertních destinací – hned vedle Polska. Děkuji, jednou mi to stačilo.

Ray             


www.fezen.hu


Fotogalerie


KALAPÁCS



OSSIAN



URIAH HEEP



EDGUY



GAMMA RAY


foto:
Kateřina Slováčková


Vydáno: 18.09.2010
Přečteno: 3132x




počet příspěvků: 1

Titulek:Příspěvek:Datum:Jméno:
Jen doplním...18. 09. 2010 14:12 Chani


 
Metalforever.info © 2006 - 2019     RSS - články

stránka byla načtena za 0.24 sekund.