TERRA PRIMA - „And Life Begins“ 2010
Z trojice brazilských kapel si odbudeme tu nejslabší hned v úvodu. TERRA PRIMA letos vyrukovala se svým debutovým albem „And Life Begins“, na němž se opravdu povedl zvuk, který je čisťounký jako pleť Miss Universe. No a tím jsme v podstatě vyjmenovali všechna pozitiva, která tato deska nabízí. Zbytek je totiž mimořádnou přehlídkou nedodělkové, vzhledem k tušenému potenciálu snad až diletantské práce. Je zde plno motivů, které jsou nápadité (např. veselé kytarové riffování v „Life Carries On“), v naprosté většině případů jim ovšem chybí tvůrčí dotažení a patřičně vábivá pointa. A když už se podaří některý z nápadů alespoň na chvíli slibně rozjet, zase to zavane až přílišnou inspirací evropským vzorem jménem EDGUY. Schéma nuda/kopie/nuda postupem času roztříští posluchačovu pozornost až k pocitům čiré letargie a na konci (jestli se k němu tedy dostane) už mu bude kapla TERRA PRIMA zcela u zadnice.
4/10
KRUSADER - „Angus“ 2009
To tento debut je úplně jiný pivo. Cesta k němu byla zřejmě hodně trnitá a dle data vzniku kapely trvala neuvěřitelných dvacet let, konkrétně o tom ale můžeme pouze spekulovat, protože oficiální stránky tahle banda nemá a dokonce není k dohledání ani na MySpace. Její zázemí tedy působí malinko mysticky, pro nás je ale nejdůležitější hudba, která je naopak metalově velkolepá a lyricky okázalá. Dle názvu kapely i patosu v textech písní by se dal očekávat hutný, heavy/power metalový hudební nános, jenže opak je pravdou a zároveň důvodem, proč se touto kapelou zabývám, protože zkostnatělý styl ala WIZARD nebo MANTICORA mně opravdu nevyhovuje.
KRUSADER tedy přes bojová pole pochodují pouze slovně, hudba samotná je i přes svoji variabilitu přátelská a lísavá jako nažraná kočka. Počínaje měkkou zvukovou produkcí, přes mimořádně kvalitní zpěv Kamily Martin a Ricka Ricciho (plus několik hostů včetně Andre Matose), po svůdné melodie nezřídka protkané spídovým tempem a chorálově strhujícím doprovodem. Do toho barokně podbarvené symfonie, neoklasické sólování ala raní RHAPSODY a povedený výtvor je na světě. Jediný zápor lze spatřovat v rozvláčném a nudném intermezzu "Ice Blood" a možná v závěrečném coveru "Bohemian Rhapsody", jehož smysl nechám na vašem uvážení. Mě samotného takové přísné napodobeniny původních songů spíše odpuzují, jenže KRUSADER do toho dokázali vložit takový kus svého srdce a talentu, že jsem tentokrát na rozpacích. A víte co? Já jim to baštím, protože tahle parta mě kvalitou svého debutu položila na lopatky a totálně udolala.
8,5/10
BURNING IN HELL - „Believe“ 2006
Nesmlouvavá až chaotická rychlost, nepokrytá melodická náklonnost k DRAGONFORCE a německým dýním z Kiskeho obodbí, to jsou dominantní atributy brazilců BURNING IN HELL, kteří si už svým názvem prorokují pravděpodobný osud. Tuhle partu totiž můžete buď nenávidět a přát jim skon v útrobách pekelných, nebo mít (podobně jako já) hodně rádi a být pro ně ochotni dát ruku do ohně (to už bych asi váhal). Na své si každopádně přijdou labužníci dvojnásobných spídových otáček, ve kterých si své místo ke slunci klestí jedno melodické klenutí za druhým a když to klapne, je to vyložený zážitkový požer. Bohužel se to nepovede vždy a pokud melodický nápad postrádá náležitou kompoziční invenci, rychlost všechno pohltí a pak je to doslovná disharmonická bída. Obě dosavadní alba zmíněnou jakostní polarizaci nabídnou, proto není možné výsledné hodnocení hnát k absolutním známkám. Sám to řeším tak, že si z obou placek vybírám ty nejšťavnatější kusy, které pak sjíždím přímo s narkomanskou dychtivostí. Takové songy (na tomto albu např. "Little Indian Voice", "Never Surrender", Goddesses Of Fate Part II." nebo "God Of Thunder") to u mě maj za jasnejch deset.
8/10
|
