„Hrajeme něco jako metal-trash(pozn. aut. „?“)-prog-core ovlivněný temnými krušnohorskými hvozdy a konzumací masa v jakémkoliv množství a podobě (krom kuřecího)“…, tak zní slovy členů kraslické kapely Object definice toho, co kluci prezentují na svém loňském debutu, nazvaném „Analog“. Aby nedošlo k mýlce, jedním vrzem dodávám, že všechno je relativní. K pojmu debut je třeba konstatovat, že ještě jako Crom mají tihle muzikanti na svém kontě několik nahrávek i miniCD. K pojmu metal-trash-prog-core můžu hlásit, že bych nechtěl být statistikem, který by měl jednotlivé styly a vlivy v hudbě Object identifikovat a škatulkovat, neb některých bych se jen stěží dohledal a jiné k sobě mají natolik blízko a vzájemně se prolínají, že se pasování do šuplat (i když někde tam, jak říkají kluci, to bude) v případě Object klidně vyhnu. Tak snad jen ty temné hvozdy bych v klidu odkýval a to z toho důvodu, že finální dojem z „Analogu“ zrovna (hudebně) projasněnými polohami nepřetéká.
Již úvodní „Tired To Fly“ jasně vymezuje, o co na „Analog“ půjde. Příjemný vokál vytlouká kontrastní chraplákořev, sympatické instrumentální malování se zvrhne do ne zrovna schůdných krkolomností, splavná melodie se utopí v agresivním tónopádu. A tohle kluci provedou několikrát za sebou a prakticky v každé skladbě. Je až obdivuhodné, jak často mají Object chuť měnit náladu a tempo skladeb, ovšem nutno přiznat, že ne vždy je jejich snaha dostatečně chytlavá (i když o chytlavost Objectům zjevně nejde). Každá z písní je svým vlastním světem, což lze nejlépe doložit na trojce mých „typicky objectovských“ favoritů – „50 Meters To Shore, „Sweet Home“ a „Little Magic“ (pozor na pořadí songů na desce, doufám, že přeházené pořadí je bolestí jen mého výlisku ;-) ), kdy zejména posledně jmenovaná je rozháraná, zdánlivě nespojitelná záplava více či méně hrubých motivů, která je přitom překvapivě intenzivní a působivá, že si (občas až masochisticky) vždycky najdete chuť k téhle náloži (u zmíněných skladeb) se vracet. Nicméně vrcholem desky je pro mě výjimečná závěrečná „Empathy“, ve které Object rezignují na veškeré složitosti, vsadí na atmosféru, jemnost, klidný, procítěný zpěv a skvělé vokály. Jediná skladba, která stoprocentně drží pohromadě už na první ucho a díky tomu prakticky vůbec nezapadá do předchozího dění. A přitom je to strašně chytrá tečka.
Na to, jak nelehkou muziku se Object snaží hrát, chtělo by to (zejména zvukově, ale i hráčsky) řádně přibarvit u bicích, které krapet za zbytkem bandy zaostávají. Za největší klad lze považovat fakt, že hudební nápady i aranže mají Object natolik rafinované, že lze jen nesnadno odhadnout, jakým směrem se bude skladba vyvíjet. Díky tomu Object průběžně nahazuje na posluchače zajímavé háčky, které po celou dobu vyžadují plnou posluchačovu pozornost (bohužel, sem tam si tučné žížaly - vlastní překombinovaností – Object sami sráží a rybu si nechají uplavat). Přesvědčivější jsou v kratších skladbách a agresivních či vypjatých polohách, přehnané střídání poloh občas zavání nekompaktností a je spíš na škodu a na ploše čtyřiapadesáti minut se zákonitě stává vlastní pastí. Pozor, to není bezradnost, spíš úsilí hledat cesty i tam, kde je už dopředu víc než pravděpodobné, že nikam nevedou. Díky tomu můžu „Analog“ doporučit těm, kteří netrvají na jasných škatulkách, mají chuť bádat, nevyžadují snadnou přístupnost a není jim cizí chuť na metalovou agresi (a pokud v tom cítíte srážku stylomíchačů Nevermore s nesnadností House Of Spirits, plně jsme se pochopili
;-) ).
|
