Jeden by řekl, že v letošním roce musí do Dark Gamballe buď uhodit blesk nebo z nich musí vypadnout nadpozemsky geniální album. Je přece něco symbolického na tom, že parta, v jejíž řadách působí nepřeslechnutelný „Desed“ (občas uváděný jako „10“) vydává v roce 2010, po dvaceti letech existence, své desáté album. Ovšem lišáci z Vyškova, jako by těmto fatalistickým znamením chtěli udělat zavčasu přítrž, nazvali svojí aktuální desku „Pochyby“. Kterému z pólů se tedy temní Gambálovci přiblížili víc?
Vlastně k žádnému. Když jsem se pročetl svými poznámkami k aktuální desce a jen tak pro oživení mrkl na recku k „Perpetuum Gamballe“ zjistil jsem, že prakticky ve všech hlavních bodech jako bych opisoval již jednou napsané. Dál platí to, že Dark Gamballe jsou svérázní podivíni, kteří umě kříží elektroniku, popově melodickou lehkost, riffovou hrubost, žádné hranice pro ně nejsou dostatečně hlídané a překračují je se suverenitou Krále Šumavy. Stále staví na neotřelých textech, které se občas stávají svébytnou poezií a někdy i o chlup důležitějším elementem, než samotná hudba.
Zásadní změna je v tom, že na rozdíl od předcházející desky nenajdete v pochybovačné kolekci nic, co by vás chytlo na první poslech (a když už snad takové momenty vykouknou, jde spíš o rušivé elementy). Až při důkladnějším ohmatávání, když se prokoušete znervózňující náladou skladeb, probouzející až depresivně negativní emoce a necháte se unést výronem básnického gamballovského střeva („…mám být tím, čím jsem jako dítě nechtěl být a tak lížu krém poznání…“) máte šanci najít ty perly, kterými gamballští přehnaně nešetřili. Výsledkem je pak zvláštní (nebo spíš typicky gamballovská) deska s naprosto opačným efektem, než bývá obvyklé – jako kulisa je dřív nebo později rušivá, při důkladném nasávání však tenhle osten rychle otupí hlubší vlny, spodní proudy a emoce, které vás nutí k přemýšlení.
K tomu abych oproti minule ubíral body, mě dohnaly tyto faktory – nulový vývoj (což by zas až tak nevadilo), absence snazšího záchytného bodu, kvalitativní nevyrovnanost jednotlivých songů a hlavně cover z dílny Jiřího Schmitzera „Řekněte to“, který sice Gamballové uchopili po svém, ale který zbytečně (prvoplánovitost mi z toho lezla už u samotného autora, natož pak tady) nabourává tu filozoficky zúčtovací a zadumanou esenci písní vlastních.
Pokud jste o Dark Gamballe nikdy nepochybovali, jejich desáté album vás k tomu určitě nedonutí. Pokud jste o Dark Gamballe pochybovali vždycky, nejspíš se na tom nic nezmění. Pokud jste někde mezi (a mezi takové se počítám i já), asi se shodneme na tom, že název alba byl vybrán velice trefně. Je ovšem otázka, jestli po poslechu budete pochybovat víc o Dark Gamballe nebo o sobě.
|
