Někomu přinesl pražský koncert mírné zklamání a někdo zase byl tak nadšený, že si dal jednodenní pauzu a vyrazil dát si repete v Českých Budějovicích. Byla jsem vůbec prvně v městě samotném, nemluvě o klubu. Bohužel se ukázalo, že Marty´s Club není častým místem konání akcí ze zřejmých důvodů. Nakonec – ona ale ani ta návštěvnost nebyla podle očekávání nijak slavná a kapely se nakonec na pódium nějak naskládaly, takže až na menší potíže, kvůli nedostatečnosti zvukového vybavení, se to nakonec nějak uhrálo. Co bylo ale ten večer mnohem podstatnější – trojice skvělých kapel se po menší odbočce do Rakouska vracela zpět do Čech a já si hodlala jejich show užít napodruhé.
Když bych měla hned na úvod srovnávat s Prahou, celý večer mi přišel ještě uvolněnější a šílenější. Všechny tři kapely byly už od brzkého odpoledne v dobrém rozmaru a vypadaly natěšeně na show. A celý večer se pak (stejně jako v Praze) chodily vzájemně podporovat do sálu. Koutkem ucha jsem sice zaslechla i místní kapelu Blamage, která se představila jako první, ale věnovala jsem jim pozornost opravdu jen asi půl skladby. Těch pár lidí, kterým ten večer nebylo zatěžko zaplatit směšnou částku a dorazit, stále převážně vysedávalo u piva (a velká část z nich v téhle poloze zůstala celý večer) a já už byla naladěná na trochu jinou muziku.
A ta přišla s nástupem německých mladíků Steel Engraved, kteří mě tak (v nejlepším slova smyslu) šokovali v Praze. Opětovně jsem mohla pouze litovat, že nemám o jejich muzice předem větší povědomí. Jejich vystoupení má šťávu a ať si je jejich klasický německý heavík klišovitý, jak chce, jim to prostě žeru. Největší podíl na tom má pěvec Marco, jehož hlas mi je silně po chuti. I když má kapela na kontě jen jedno řadové album a koncertních zkušeností pomálu, jejich projev je poutavý, zábavný, bezprostřední a jejich mladistvá energie se hrne z pódia od prvního do posledního tónu. Po úvodní skladbě to poznalo i pár návštěvníků a přisunulo se blíž k pódiu. Došlo i na nesmělé paření a tak kluci aspoň nehráli pro prázdný sál. Servírovaly se samozřejmě skladby z debutového alba „State Of Siege“ a kdyby trochu nehaproval zvuk (což jsem předem čekala), nemuselo nic bránit skvělému zážitku hned z první (dobře, druhé) kapely toho večera. I přes zvuk (který byl prapodivný jen hodně vepředu, v zadních částech klubu zněl naopak překvapivě příjemně) se mi jejich výkon líbil ještě víc než v Praze a mám pocit, že nebude vůbec od věci tuhle bandu do budoucna sledovat.
Kdo by si třeba myslel, že Vicious Rumors dávno patří do starého železa, měl by zajít na jejich koncert v téhle nové sestavě. Garantuju mu, že bude hledat čelist až pod stolem. Protože přesně to se stalo mně. Když jsem si je ještě s předchozím pěvcem minulý rok na koncertě v Praze nemohla vynachválit, nevěděla jsem ještě,
že tahle legenda následně vyrukuje s „něčím“ takovým, jako je nováček za mikrofonem Brian Allen. Vážně, kde byl tenhle talent doteď? Ten chlap je úžasný. Samo o sobě by stačilo, že jeho hlasivky jsou ostré jako břitva a při jeho podání skladeb z jakéhokoli alba VR rázem zapomenete na vokalistu, který je původně nazpíval. On je ještě k tomu výborný frontman. Naprosto lehce si podmaní prostor pódia a vedle zpěvu zvládá i působivé pózy a hovadinky kolem. A navíc, i přesto, že vypadá jak vtělení Satana, je to milý a sympatický chlapík. A celé kapele to teď prostě šlape, jak snad nikdy. Momentálně se na pódiu mísí letité zkušenosti starších členů a divoká živelnost těch mladších. Pod pódium se nahrnulo dokonce i dost příznivců a při skladbách jako „Soldiers of the Night“, „Digital Dictator“, „Minute to Kill“ nebo „Ship of Fools“ se pařilo jak o život. A Brian to všechno sypal z rukávu jakoby mimochodem a s neskutečnou grácií. Potěšilo mě, že kapela podepsala novou smlouvu a chystá desku (jako důkaz zazněla novinka „Razor Back Blade“). Vicious Rumors mají sakra našlápnuto povstat z popela, kam už je většina lidí dávno zametla. Když totiž v Budějovicích opouštěli pódium, zbyly z něj jen třísky.
A to měla hlavní hvězda večera teprve přijít. Já si vybrala na stání dost hloupé místo hned vedle repráku, ale těsně před začátkem Circle II Circle mi popravdě ani moc nevadilo, že kvůli předimenzovanosti zvuku v přední části pomalu, ale jistě přestávám slyšet na pravé ucho. Ono mi nakonec k vychutnání zážitku stačilo i to jedno. Je zvláštní, že CIIC mi z desek vždycky přišli jako velmi seriózní (až možná trochu chladně odtažitá) parta. Už během minulého turné jsem se ale přesvědčila, že jejich živá prezentace se do téhle charakteristiky vůbec nehodí. A ani napotřetí jsem nečekala nic jiného, než precizní a přitom zábavný, uvolněný a velmi sympatický výkon. Ale jestli jsem si myslela, že kapela už netrumfne skopičinky, které si užila na pódiu v Praze, tak to jsem se šeredně
spletla. Místo, aby to kapela odflákla a řekla si, že pro pár lidí to nemá cenu, rozjela to absolutně naplno a v přátelské atmosféře si dovolila hned několik vtípků, které koncert neskutečně vyšperkovaly. Předně – ve skvělém rozmaru byl ten večer kytarový virtuóz Andy Lee. Mimo jeho úchvatného prstokladu jsem musela celou dobu obdivovat jeho originální techniku neúnavného headbangingu (by mě docela zajímalo, jak to dělá :D). Rozplývat se nad tím, jak je Zachary skvělý zpěvák a že jeho živý projev zní, jako byste ho poslouchaly rovnou z desky, to bych mohla donekonečna. Tentokrát se ale musím navíc ještě rozplynout nad tím, jak je skvělý frontman. Na budějovickém koncertu dotáhl kontakt s publikem opravdu k dokonalosti. Pódium mu ke konci zjevně bylo malé, tak si prostě slezl mezi lidi a odzpíval dvě skladby čelem k pódiu, což jeho spoluhráče očividně hodně pobavilo. Bohužel jsem byla následně silným nátlakem přinucena odzpívat si se Zakem duet při „Edge of Thorns“ – zpětně se omlouvám všem v doslechu, můj zpěv už měli dávno zakázat jako zdraví škodlivý.
Aby toho nebylo málo, vyšperkovali pánové ještě závěrečnou exhibici „Strangehold“, kdy si Zak sedl za bicí (což mu ostatně není nijak cizí – on je vlastně bubeníkem ještě déle, než zpěvákem) a mikrofonu se (taktéž velmi umě) na chvíli chopil basák Mitch. Navíc přibyl ještě jeden kytarista – na pódiu se ke kapele připojil Geoff z Vicious Rumors a s Andym předvedli pěknou chobotničku, když Jeff hrál na jeho kytaru, zatímco stál za jeho zády.
Nehledě na nízkou návštěvnost si to kapela až neskutečně užila a odcházela z pódia naprosto nadšená. A já bych ještě závěrem chtěla obzvlášť poděkovat za zahrání skladby „Blood Of An Angel“ na počest Steva Leeho. V Praze jsem to nečekala a dojalo mě to. V Budějovicích jsem už byla připravená – a skončilo to naprosto stejně. Takže když krátce shrnu všechny tři kapely – byl to skvělý, skvělý, skvělý zážitek.
Playlist: Consequence Of Power, Symptoms Of Fate, Take Back Yesterday, Out Of Nowhere, Revelations, Soul Breaker, Blood Of An Angel, Anathema, Episodes Of mania, So Many Reasons, Conversation Peace, Tauting Cobras, Edge Of Thorns, Strangehold
|
