Pokud se dobře pamatuju, v hospodě, do který jsem léta chodíval, pouštěli v jukeboxu KOMUNÁL (tehdy ještě KOMUNÁLNÍ ODPAD) úplně všichni, od uhratejch puberťaček, přes huliče a skíny, až po metalisty nejtěžšího kalibru. Tak oblíbená tahle kapela byla a zřejmě ještě je, i když si myslím, že už má svý nejlepší roky za sebou, minimálně co se kvality kompozic týká. Posledním slušným albem pro mě bylo „Jedenáct hodin do útoku“. A je neodvratitelným faktem, že právě skladby vzniklé do roku 2004 tvoří tu nejlepší část živáku z Králíků, prostě proto, že v tomto čase vzniky ty největší a nejzpěvnější pecky!
Hity jako „Děvka“, „Hrobník a smrt“, „Vendy“, "Volnej pád", „Karel“ (na desce rozdělený do dvou částí) a jako mix zlatého období jedenáctiminutový medley (pojmenovaný „Medley“), to jsou pro mě neskutečně příjemné, ačkoli už hodně nostalgické momenty. Na druhou stranu, když se hrábne po skladbách z dob nedávných, moje nálada je přesně na tom bodu mrazu, na jakém zamrzla při poslechu studiových nahrávek. A aby to nebylo málo zamotané, najdou se i výjimky, které potvrzují pravidlo. Na příklad píseň „Střílej zezadu“ (z desky „Jedenáct hodin do útoku“, na živáku se zkráceným názvem „Střílej“) s otřesně nezáživným a navíc doblba opakovaným refrénem, nudila už na albu a stejně tak nudí i na koncertě. Oproti tomu jedna z hrstky věcí, která se mně na posledních dvou albech líbí, skladba „Kříže v poli“ (posléze přejmenovaná na „Cesty do nebe“, což jsem taky nikdy nepochopil), bude skvělá vždy a zejména její úchvatně melodický závěr mě osobně nikdy nepřestane dojímat. Na živáku je pak vše podtrženo patetickou děkovačkou. Patosem ostatně Lubošovy promluvy doslova přetékají, ale budiž mu to (vzhledem k jeho mimořádného zápalu) odpuštěno.
Jako velký fanoušek starší tvorby KOMUNÁLU mám z výběru písní smíšené pocity. Chybí mi řada hitů v čele se „Zvoníkem“ (jak může do prdele tahle pecka chybět?!?), na druhou stranu je jasné, že se nedá zavděčit každému a naštěstí je zde alespoň zmíněný „Medley“, který mé strádání docela slušně hojí. Proti tomu sice stojí většina nových skladeb, které dřívější bigbítový švih a hitový tah na branku zhusta postrádají, ty ale není problém přeskočit a do zblbnutí si užívat starý fláky zahraný live. Ty mě totiž spolehlivě dostávaj i po letech a příjemná nostalgie rašící z mých pocitů pak sahá po nejvyšším ohodnocení. Výsledkem budiž (doufám!) stejně příjemný bodový kompromis.
|
