David Defeis je na metalové scéně obrovským pojmem, i když to platí spíše pro undergroundové posluchače, než pro ty komerčně zaměřené. Nikdy se mu totiž s VIRGIN STEELE nepodařilo prorazit do rockového mainstreamu, a to i přes nespornou kompoziční kvalitu svých nahrávek. Vedle neporovnatelně slavnějších MANOWAR (se kterými je pro svoji oddanost těžkému kovu neustále, avšak nemístně slučován) navíc působí navýsost důstojným dojmem. Jeho tvorba je díky specifickému rukopisu okamžitě rozpoznatelná, přestože ve svých postupech využívá jen málokdy metalovou okázalost. Ne, David dosahuje výsledného efektu kombinací svého osobitého hlasového zabarvení a náladotvorných melodií, často vystavěných pouze na prostém pianino-kytarovém základu.
Pryč jsou doby, kdy koketoval s melodickým pomp rockem, jakkoli je např. skladba „Love Is Pain“ z desky „Life Among The Ruins“ přitažlivá a svůdná. Nyní už mají jeho kompozice pevný skladatelský mustr, který se dá ukrýt pod označení subtilní metalová opera. Nikoli velkolepě pojatá, jako je tomu u Sammetovy AVANTASIE (na které David hostoval), ale decentě rozehraná, sofistikovaně strukturovaná a také vyžadující nemálo času na její správné UCHOpení.
A zde jsme možná u hlavní překážky, která zabránila kapele VIRGIN STEELE významněji nabořit krustu metalové popularity. Davidova hudba se nikomu nehodlá podbízet a posluchač se musí nejprve umět zklidnit, aby ji dokázal náležitě vstřebat. Určitě to není muzika pro rozpumpování adrenalinu v těle, svými rozvážně uplývajícími tóny naopak dokáže navodit až relaxační účinek. Nové album jde v tomto směru ještě dál a heavy metalová odnož ustupuje už opravdu hodně do pozadí.
Deska obsahuje minimum prvoplánově atraktivních, nebo dokonce hitově líbivých výstupů, za které by se mohl posluchač uchytit a dále promýšlet svoje putování hudebním obsahem. Startuje se sice svižně skladbou „By The Hammer Of Zeus...“, ale je to trochu klamání tělem, když se tempo bude nadále víceméně zklidňovat. Možná až příliš, David se totiž do tvůrčího procesu opravdu ponořil a někdy evidentě ztratil potřebný nadhled. Deska mohla určitě obsahovat méně kompozičních kudrlinek a naopak více chytlavých melodií (vypjatých refrénů ala „Invictus“ se rozhodně nedočkáme).
Je tedy obzvláště nutné být při poslechu trpěliví, dokonce více, než kdy předtím. Což bude pro řadu lidí v dnešní upěchané době zajisté velký problém a desku si tak jen těžko užijí mladí, neřkuli potenciálně noví posluchači. Úspěch lze tedy očekávat pouze u klasického obecenstva, které pokud si tu práci dá, určitě kouzlo nové nahrávky objeví. A protože já sice jsem fanoušek této kapely, ale zároveň patřím k tvorům (bez náležité motivace) značně netrpělivým, zůstanu tentokrát se svým hodnocením na přijatelném kompromisu.
|
