ICEWIND - „Again Came The Storm“ 2010
Přiznám to hned v úvodu, naše putování po kanadských power metalových pláních nebude dvakrát inspirující. Tedy určitě nebude tak podmanivě strhující, jako tamější (téměř stále) panenská příroda a ušlechtilé jako kanadská povaha. Tři žhavé novinky, které si bereme na paškál, se totiž příliš nepovedly. Nejvíc mě to mrzí právě u kapely ICEWIND, která na svém debutu „All Is Dust“ z roku 2006 naznačila zajímavý potenciál. Jenže ten, jak vidno, přišel na desce následující zcela vniveč. Mé přání ze závěru recenze, aby se velmi chytlavé, avšak častokrát komplexně nedotažené nápady podařilo napříště doladit, se „vyplnilo“ spíše opačným směrem. Což znamená, že po oněch lákavých skladatelských záblescích zbyly pouze mlhavě slyšitelné památky a vše se naopak utopilo v šedi nevýrazu a bezradnosti.
Co mě osobně přitahovalo na prvním albu nejvíce, byly pianinové motivy, které na spídově kytarovém základu vytvářely strhující melodie, velmi podobné tvorbě italských SKYLARK. Tentokrát jsou ovšem symfo/melodické hrátky pouze slibně nastíněny, aby se v nenápaditém zbytku skladby zcela rozplynuly, jako tomu je např. ve skladbě „My Own Tragedy“. Ano, takto zmařit patrný tvůrčí potenciál a vydat zhola průměrné dílo, to je svým způsobem velká tragédie.
5/10
FORGOTTEN TALES - „We Shall See The Light“ 2010
Ani předešlá deska této kapely nebyla vyloženě marná (ačkoli žádný zázrak to rovněž nebyl). Jenže během šesti let, které uplynuly od jejího vydání, zřejmě proběhnul podobný proces, jako u výše uvedených krajanů. Kompoziční degenarce, a to dokonce až na jeden z nejspodnějších jakostních levelů. Diletanství, amatérismus, šlendrián, taková slova mě napadala při poslechu nové desky „We Shall See The Light“. Ještě by se dala unést nevýrazná zvuková produkce, dokonce i příšerně uječený, jindy zase úsměvně předůraznělý hlasový projev zpěvačky Sonie Pineaultové by se dal za určitých okolností přežít. Pokud by vše nadnášela atraktivní hudební vložka, byl by člověk ochoten nad těmito průšvihy mávnout velkoryse rukou. Jenže pokud tomu tak není a hudební invence je vyloženě nulová, zmíněné nedostatky všechno několikanásobně umocňují a celkově činí z této desky učebnicový příklad toho, jak by symfonický power metal neměl v žádném případě znít. Velmi smutný příklad.
2/10
INSTANZIA - „Ghosts“ 2010
Ani po poslechu této desky nebudeme otevírat šampaňské. INSTANZIA, kapela výrazově velmi podobná výše hodnoceným ICEWIND, nahrála debutové album, na kterém překvapí vyzrálý a skutečně kvalitní sound alba. Ovšem tato zvuková laskomina zůstává pohříchu jediným posluchačovým potěšením. Občas se sice objeví příjemný nápad či docela půvabný hudební motiv, jenže všechno zmírá v náznacích, o komplexní vytříbenosti nemůže být ani řeč. Nejbídnější je udýchaný, mnohdy falešný zpěv Alexise Woodburyho a především žalostně vedené vokální linky, které uhýbají všemi, jenom ne těmi správně dynamickými směry. Zážitek z celé písně se tak mnohdy podaří zkazit už během slokového klenutí (jakmile Alexise podporují sbory, je to hned snesitelnější). Tyto momenty čpí nepříjemným amatérismem a připomínají švédské novice ROYAL JESTER, kteří na svém nedávném debutu pohořeli obdobným způsobem. Je to velká škoda, neboť deska „Ghosts“ obsahuje signály, která jisté kvality naznačují, důkazem budiž veskrze příjemná skladba „Heavenly Hell“ nebo krásně zpěvný (a samozřejmě sborový) refrén písně "A Genius Who Believes". Tak třeba to vyjde příště.
5,5/10
|
