Po úspěchu desky „Oceanborn“ od NIGHTWISH vznikla asi miliarda uskupení s ženským hrdlem v čele, z těchto zpěvaček se ale méně než jedno promile mohlo rovnat kvalitativnímu rozměru krásné Tarji. Mezi onu nepatrnou hrstku ovšem bezesporu patří vokalistka finských AMBERIAN DAWN, rovněž pohledná diva jménem Heidi Parviainen. I hudební stopy této kapely kráčejí po stezce vyšlapané Tuomasovým vzorem (mnohdy je citace více než patrná), tedy symfonický, nebo chcete-li neoklasický power metal plný epické dramatiky a pompézní výbušnosti. A přece, zážitek z poslechu kterékoli ze tří desek této kapely nesahá slavným krajanům ani po gumu z Holopainenových ponožek.
Protože co by byla Tarja bez Tuomasova umu? Nikdo by o ní dodnes nevěděl, tak je to. Dá se tedy předpokládat, že zpěvačku Heidi nepotká obdobně hvězdná kariéra, prostě proto, že za sebou nemá žádného významně nadaného (neřku-li geniálního) skladatele, který by ji k tomu pomohl. Písně AMBERIAN DAWN se určitě poslouchat dají, naopak někdy jsou velmi dobré a občas (ačkoli jen vteřinově) dokonce úchvatné. Jenže takto vydařených momentů je strašně málo a většina hudebního obsahu si to své odjede pouze v lehkém nadprůměru. Nevyužitý potenciál Heidina skvostného hrdla je tak velmi bolavý a uši doslova bombardující.
Oněch šafránově rozmístěných úchvatných momentů obsahuje nová deska dokonce ještě méně, než její dvě předchůdkyně. Kadence co rok, to deska, je sice úctyhodná, tady jde ovšem na úkor kvality. Navíc pokračuje trend zpomalování (spídovky už se nedočkáme), což ještě umocňuje kompoziční stereotyp, když má řada motivů velmi podobnou rytmiku i hudební atmosféru. Když k tomu připočteme onu neustále se vkrádající myšlenku trestuhodně nevyužitého Heidina potenciálu, výsledné pocity jsou opravdu hodně smutné.
|
