Firewind už jsou dnes mnohem více power metalovou kapelou, než speed metalovou, jakou bývali na počátku své kariéry. Stejně tak jsou dnes mnohem více americkou, než řeckou kapelou. Po mírném zklamání v podobě „Allegiance“, na které tento stylový přerod začal, se kapela vytáhla s mnohem lepším „The Premonition“ a začalo to vypadat, že to nebyla až taková chyba. Abych se ale definitvně přiklonila k jednomu názoru, potřebovala jsem ještě pádnější argumenty a doufala jsem, že je najdu na novince.
Na „Days of Defiance“ je opět slyšet nesmazatelný rukopis Guse G. a celé desce vládne nezaměnitelný hlas Apolla Papathanasia. Po nevýrazném úvodu v podobě „The Ark of Lies“, kdy už jsem se chtěla začít cítit zklamaná, přichází vypalovačka „World on Fire“, která album avizovala v podobě klipu a najdete v ní všechno, čím v současnosti Firewind jsou. Člověk by si skoro řekl, že tohle je prototyp současného US power metalu. Skladba má ale odpich, dobrý refrén a hlavně Apolla, který svým projevem prakticky všechno vytahuje minimálně o dvě třídy výš. S postupem alba moje zklamání opadavá. Hned následují „Chariot“ není sice věc, které přijdete chuť hned napoprvé, ale její pozitivní energie a podmanivý refrén vás nakonec dostanou. První vrchol desky přichází s další skladbou. „Embrace the Sun“ má v sobě všechno, co mám na téhle kapele tak ráda. Opravdu silný táhlý refrén, procítěný pěvecký projev a všechno pěkně decentně podbarvené klávesami Boba Katsionise. Rozhodně jedna ze skladeb, jaké máte chuť pouštět si pořád dokola.
Další vrchol následuje hned záhy a to v podobě, v jaké bych to já nečekala. A to právě vzhledem k tomu, že mi sedí spíše power metalové, než speedové zaměření. V případě skladby „Heading for the Dawn“ si ale kapela vzpomněla na svoje období kolem desky „Forged by Fire“ a vystřihla parádní čistě speedový kousek, který má neskutečný půvab a zní naprosto parádně. Jakkoli vypadá tenhle kvapík v rámci desky (a vlastně celého vývoje kapely) trochu nepatřičně, jeho energie vás prostě musí pohltit a za chvíli si budete s Apollem nadšeně vřískat: „Oh, we´re million miles awaaaay...“. Paráda.
Nejrychlejší věc střídá ta nejpomalejší. „Broken“ není balada v typickém slova smyslu (takové Firewind ani nedělají), ale emocí přináší celou hromadu. Opět je tu samozřejmě podmanivý vokál, který tady v refrénu úplně drásá srdce a navíc krásná akustická kytara a zajímavý text. Zase jedna věc ke které se budu ráda vracet. Skvělá je i následující – moderními prvky dobarvená – „Cold as Ice“. Bohužel, tady končí ta část alba, za kterou bych dala klidně i desítku. Závěr alba mě už začíná trošičku nudit. „Kill in the Name of Love“ je trochu hloupá odrhovačka prakticky o ničem. „Losing Faith“ to zase trochu zachraňuje, ale ne nijak výrazně. Zajímavý je na ní vlastně jenom refrén. V „The Yearning“ Apollo trápí svoje hlasivky na můj vkus až zbytečnými výškami. A „When All Is Said and Done“ s průměrným refrénem už nic nezachrání.
Když to ale shrnu, na albu je šest geniálních skladeb a to se kapele hodně dlouho nepovedlo. Díky „Heading for the Dawn“ se mi překvapivě zastesklo po jejich speedových letech, ale nemyslím si, že by fungovalo, kdyby byla deska podobných skladeb plná. Škoda těch vycpávek, protože jádro „Days of Defiance“ jsou pravé poklady. Druhá polovina mě ale nutí závěrečné hodnocení trochu srazit.
|
