Už víme svý..., citace úryvku jednoho z textů, který nedělního večera zazněl v Malé hale na holešovickém Výstavišti by se dalo trefně charakterizovat složení kapel, které se představily na pódiu. Dýňoví hříšníci Helloween, které předběhlo tvrzení, že s aktuální deskou se dostali do neskutečně živelné formy, osudem vytrvale zkoušení výškoví melodici Stratovarius i nestoři domácího bigbítu Citron mají sice na svých pažbách pořádnou paletu zářezů i zkušeností, ale jejich poslední vydané (či chystané) počiny dokazují (či naznačují), že rozhodně nepatří do starého železa (jak se ukázalo, ve dvou případech ta úvodní hláška však znamená i určité memento...). A tak se dalo očekávat, že tahle forma předběžného vánočního dárku bude pro fanoušky hodně lákavá.
Byla. Ta síla lidu, nacházející se před halou zhruba půl hodiny před avizovaným začátkem a pomalu sunoucí se do útrob arény dávala tušit, že bude důkladně namačkáno (jako by snad Stratovarius a Helloween letos ještě nestihli do České republiky zavítat…). S hubou otevřenou (ale s nadšením) jsem zíral na ten dav, který se v té době už hemžil vevnitř a z pojmu "namačkáno" jsem přeladil na "přemačkáno". Osobně bych rád pochválil pořadatele za to, jakým způsobem se zhostili svých povinností (i když výběr prostor pro koncert byl krapet minela) a vše šlapalo jak na drátkách (jen z doslechu vím cosi o manévrech, připravených na nedočkavé čekatele na první řadu při otevření haly). Jediná obava, že halu kromě lidstva zaplní i vlezlá mlha (taky už víme svý...) se vyplnila jen částečně, takže předvánoční metalový večírek mohl vypuknout.
Čert se vyznej v citronovské diskografii. Když Standa Hranický ohlásil, že Citroni zahrají věci z posledních třech desek, zadoufal jsem, že ne všechny položky považuje tahle moravská parta za podstatné a že výlet do historie bude přece jen důkladnější. Citroni na své poslední desce dali jasně najevo, že jejich srdcím je víc než metal bližší klasický bigbít (což osobně nepovažuju za poklesek). Z tohoto pohledu tak působila v jejich setu trochu nepatřičně historická křížkovská zátěž v podobě "Honu na bluda". Je jasné, že takováhle pecka nemůže v na půl hodinu osekaném playlistu chybět, ale v balíku s perlami z desky "Plni energie" je zřejmé, co je šité Standovi na míru. Až na baladickou "Bigbítový pánbů" se Citroni drželi časové chronologie a jejich set tak naprosto přirozeně gradoval při poctě Jindrovi Kvitovi v "Už víme svý", "Zahradní slavnosti" (tetelil jsem se blahem) a nezbytným "Ocelovým srdcem" - podle ohlasu diváctva se nedalo rozseknout, zda bylo v hledišti tolik Ostraváků, či zda v tu chvíli v hale pulzovalo tuzemské "kovové srdce" na maximální výkon, faktem zůstává, že tak vřelé přijetí Citronu (dokonce jsem v hledišti zahlédl i solidní citronovskou ceduli) nejen potvrdilo určitý kultovní status kapely, ale zároveň ukázalo, že Citron byl skvělou volbou do dramaturgie večera. Překvapilo mě, jak vizuálně nenápadně působil Jarda Bartoň, který až na výjimky neopouštěl levé křídlo a hecířům Jirkovi Šperlovi a především Vaškovi Vlasákovi příliš v rozhýbávání lidstva nepomohl. Pohladil mě syrový projev Standy Hranického (nemůžu si pomoct, ale v tom už rozhodnutém souboji o nejlepšího - rozuměj nejvhodnějšího - zpěváka Citronu je pro mě Standa tím správným vítězem) a potěšil mě i typicky střízlivý výkon Radima Pařízka u bicích. Svým způsobem nostalgie. Ale zahraná s nadhledem, zkušeností a mladistvým zápalem.
Playlist: Jen se hýbnout, Rock´n´roll Démon, Hon na bluda, Bigbítový pánbů, Už víme svý, Zahradní slavnost, Ocelové srdce
Jak se zdá, tak Timo Tolkki svou zálibou v prošťourávání vokální stratosféry to pro Stratovarius docela zavařil. Druhý (teď už jediný) Timo v řadách kapely totiž pomalu přichází do let (...už víme svý...), kdy se jeho hlasové ústrojí s touhle pastí nedokáže stoprocentně vyrovnat. Na rozdíl od Andiho Derise, který si u dýní Kiskeho výlety do výšin přizpůsobil (a vlastně postupně dotáhl do dokonalosti) svým možnostem, se Timo tak lehce nechce (nebo nemůže?) vzdát. Jeho občas až křečovitě marná snaha v těch výškách nejvyšších však byla tím jediným, co u Stratovarius nekoketovalo s dokonalostí. Otazník (spíš zoufalé přání), zda se u bicích objeví Jorg Michael byl rozseknut záhy, Timo Kotipelto hned v úvodu omluvil Jörga s odkazem na jeho špatný zdravotní stav (přeju hodně síly a štěstí, Jorgu...), Alex Landenburg však Jörga dokázal spolehlivě nahradit (však mrkněte, kde všude tenhle maník už bouchal a je zřejmé proč).
Je s podivem, jak se za poslední čtyři léta, kdy jsem Stratovarius viděl naposled, dokázala tahle banda změnit - nezměnit. Záchytným bodem aktuální sestavy je pro mě Jens Johansson.
Až na exhibici v „Hunting High And Low“ a "Black Diamond" zvukově sice poněkud ukrytý (nevím, jestli to nebylo místem, kde jsem se v souvislosti s focením byl nucen zdržovat), ale pro celkový výraz kapely naprosto nezbytný a "stále stejný". Basák Lauri Porra z toho kdysi na pódiu až téměř nesmělého mladíčka dospěl v jeden z pilířů kapely a díky solidnímu zvuku byl i dostatečně slyšet. O Timu Kotipeltovi sice řeč byla, ale i jeho je potřeba pochválit, zejména za impulsivní projev, kdy svou výbušností a ustavičným hecováním (pochopitelně nemohly chybět pozdrav v češtině, chvála českého piva či péče o svěžest publika) vydatně kompenzoval výše naznačený (nejspíš budoucí) problém. Novic v kapele Mati Kaupiainen dal zapomenout na kdysi leadera Tolkkiho. Stratovarius fungovali jako velice kompaktní parta, sklízeli mohutné ovace, v hledišti prosvítala i finská vlaječka, atmosféra byla velice vzrušující. Až jsem si říkal, jestli by v rámci turné nechtěli Helloweeni pustit své finsko-švédské kolegy aspoň někdy na pozici headlinera. Svůj časově omezený setlist pojali Stratovarius velice barevně, výlet do historie pozitivních melodií začal v polovině devadesátých let minulého století a končil aktuálními, kdy "Under Flaming Skies" s výraznými bicími měla naživo po včerejší premiéře v Krakově zaznít teprve podruhé.
O tom, jak si kluci své pražské vystoupení užívali asi nejlépe svědčil okamžik po skončení koncertu, kdy se Stratovarius (a zejména pak bicmen Alex) nechali radostně zvěčňovat s pražským publikem v zádech. Velice podařený set.
Playlist: Phoenix, Legions, Darkest Hours, The Kiss Of Judas, Against The Wind, Eagleheart, Under Flaming Skies, Speed Of Light, Paradise, Hunting High and Low, Black Diamond
Tak pověst nelhala..., za zvuků profláklého intra se Helloween zjevili v plné síle na pódiu a opřeli se do toho od prvních tónů. Logicky se začalo od singlovky z posledního alba "Are You Metal?". Nejen Helloween, ale i fanoušci od prvních tónů předvedli, že "jsou" ;-), takovouhle společnou vyřvávačku už od prvních tónů - samozřejmě, že "I Want Out" ji překonalo - dlouho nepamatuji. Fanoušci dávali svou přízeň nejen poměrně originálním oděním (dýňový muž či slečna s dýňovými tykadélky), ale hlavně vytrvalou maximální podporou, která v závěru ještě gradovala (nemalou zásluhu na tom mělo Derisovo hecířství).
Byla to pastva pro oči sledovat zbylé praotce Helloweenu, Markuse Grosskopfa a Michaela Weikatha. Ustavičné grimasy a blbinky Markuse (osobně u mě vyhrála demonstrace toho jak „jde čas") navozovaly ten dávný bezprostřední šmak dýňovského humoru, Michael s nezbytným žvárem (no, občas si udělal popelník z hlediště...) v puse vytrvale pózoval a myslím, že ty podvratné teorie na vyloudění úsměvu na jeho tváři (tak co Radko, povedlo se?) to tentokrát neměly vůbec složité.
Sascha Gerstner se přidával střídavě k oběma principálům, blbnul s Markusem, - když se k nim přidal i Michael a naskytla se podívaná, kterak strunobijci simulují výlet na lodičkách či jakési zombie roboty, nebylo ani pochyb o tom, že se i kapela královsky baví - podporoval Michaela v jeho kuřácké zálibě (to nonšalantní připálení a poskytnutí hořícího tabáku bylo vskutku půvabné), a přitom vytrvale proháněl struny. Dani Löble, kterému v zájmu vyhecování fanoušků Andi Deris přisoudil snad všechny dosud objevené fyzické i duševní újmy a úchylky, se vytáhl při svém sóle a neúnavně hnal kapelu stále dopředu. Andi Deris? Vím, že vždycky se najdou tací, kteří budou proti tomuhle křiklounovi protestovat. Ale pražský koncert znovu potvrdil, že Helloween žijí současností a svůj kredit (a Andi na tom má nemalou zásluhu) stále zvyšují. Pěvecky v mých očích Andi od dob svého nástupu k Helloween pořádně vyrostl, skladbám pocházejícím z Kiskeho období (jak výše naznačeno) vtiskl svůj osobitý punc, současné skladby jsou mu jasně šité na tělo - viz. třeba jeden z mých osobních favoritů večera, akustická „Forever And One", coby frontman je dostatečně zábavný a strhující (konečně už chápu, co je vlastně ten „Intimate Machine" ze „Steel Tormentor“, i jak se pozná správný fanoušek Helloweenu po koncertě).
Stavím se do řady těch, kteří aktuální „7 Sinners" řadí mezi nejagresivnější alba kapely.
V setu, který Helloween představili, se novinkovým skladbám svou temnotou vyrovnala snad jen „Steel Tormentor". Je docela scestné označovat cokoliv za vrchol, každá z položek měla svůj nezbytný význam, pokud by Helloween chtěli představit skutečně reprezentativní výběr, museli by na pódiu strávit o nějakou hodinu – i tak byli bezmála dvě hoďky - déle (vlastně jedinou položkou, která mě překvapila - a o to víc potěšila - byla „Handful Of Pain"). A nadchla mě i sáhodlouhá a přesto velice živá míchanice fragmentů z nejdelších songů kapely.
Hraní si na přídavek kluci málem trochu přehnali..., po první sérii („Ride The Sky“ a „Future World") se lidi začali houfně rozcházet, kdosi dokázal i rozsvítit a bylo docela zábavné sledovat, jak se „nevěřící" úprkem ženou zpátky do haly v momentě, kdy zazněly tóny závěrečného „Dr. Stein". To už okolí pódia zdobily čerstvě nafouklé dýně a helouvíni se bavili dýňovo-balónovou přestřelkou na pódiu. Skvělá tečka za posledním adventem a bezesporu první letošní vydařený vánoční dárek.
Playlist: Are You Metal?, Eagle Fly Free, March Of Time, Where The Sinners Go, Steel Tormentor, I'm Alive, You Stupid Mankind, Forever And One, Handful Of Pain, Medley (Keeper Of The Seven Keys, The King For A 1000 Years, Halloween), I Want Out, Ride The Sky, Future World, Dr. Stein
|
