Kolik z vás správně zareaguje, když se do placu hodí jméno Juvaliant? A pomůže, když přihodím jméno Thomas Strübler, případně Robert Schönleitner a Sebastian Lanser? Pokud by ani to nestačilo, je tady poslední (byť už hodně orientační) nápověda - Crystallion a Edenbridge. Ale vezměme to od Adama, respektive od Tomáše. Právě Thomas Strübler, pěvec melodiků Crystallion, byl tím hlavním důvodem, že Juvaliant se svým debutovým albem „Inhuman Nature" uvízli v mém hledáčku. Po zjištění, že v řadách kapely působí i bývalí ídenbridžáci Robert se Sebastienem (ti zároveň tvoří autorský tandem Juvaliant, texty převážně dodal Thomas) se hladina mé zvědavosti zvedla na maximum.
Vcelku podle očekávání se tihle „stateční Salzburčané" (jak by se pomocí latiny a angličtiny dal rozkódovat název kapely) usídlili na území melodického symfonického metalu, do kterého se pokusili naroubovat i hrst komplikovanějších myšlenek. Bohužel je na místě použít výraz „pokusili", protože ne vždy se jim to daří. Zároveň je však nutno přiznat, že na rozdíl od některých kolegů, kteří dokážou svojí kreativností rozložit komplet celou nahrávku, "Inhuman Nature" v globálu působí poměrně celistvě, jen některé pasáže (v drtivé většině ty rádoby přemýšlivé) nedrží pohromadě a jednotlivé linky by klidně mohly stát (a obstát) samostatně, vzájemně však neladí a občas si dokonce protiřečí (asi nejvýraznější v „Live To Die", „Heroes" či „“Hell's Roundabout" - podobně zmatený, i když značně intenzivnější pocit mám z Artension, na rozdíl od nich jsou Juvaliant v progresivnosti přece jen umírněnější a víc sází na melodie).
Progresivita Juvaliant je celkem nenápadná, zároveň však vyčnívá natolik, že nabourává plynulost skladeb. Vezměte jen poslední jedenáctiminutovou kontrastní kompozici, dokazující, že Juvaliant mají v zásobě velice chytlavé melodie, přitom však mají až přehnanou potřebu nedopřát posluchači se jimi klidně nechat unášet.
Sjednocujícím prvkem celé desky jsou klávesy Sasa Gacnika, který je odpovědný i za veškerou orchestraci. Na jeho melodické rejstříky se dá v převážné většině spolehnout coby nejpřitažlivější ucholapku, která dodává písním nejvíc přímočarosti a lehkosti (ale ani on se nevyhne drncajícím hrátkám, konkrétně v mnou zavrhované „Live To Die"). Kupodivu - a doufám, že to nejsou jen zcrystallionované předsudky - mi na desce úplně neladí ani Thomasův hlas. Myšleno pochopitelně v náročnějších pasážích, kdy jeho „jemný" a pro melodie šitý hlas (jako důkaz ochutnejte jeho parádní výkon v závěrečné pasáži „Hell's Roundabout", v „Killing Child", Cold Distance Of The Universe" či v mém žhavém tipu „On Wings Of Steel") neodpovídá charakteru těchto momentů a vnáší do nich až násilné uvolnění.
Juvaliant v sobě mají něco z Edenbridge, užijí si u nich příznivci Royal Hunt či již zmíněných Artension. Povšimněte si prosím, že pár skladeb se vyskytuje v seznamu vynášených i zatracovaných songů. A přesně o téhle kolizi (ostatně i samotný název a obal desky deklarují konfliktnost nahrávky) je „Inhuman Nature". Juvaliant mají potenciál udělat dvě náladově absolutně odlišné skvělé desky. Pokus o spojení dvou elementů (ve kterých jsou bezesporu dobří), tedy melodiky a přemýšlivosti se jim na první pokus úplně nevydařil a „Inhuman Nature" tak působí jako projekt (plný heroických momentů, ze kterých vzrušením mrazí v zádech, povedených melodií, bombastiky i energie) party silných individualit, kterému však chybí jednotná nit (nebo aspoň síla ty rozbíhající se nitě spojit).
|
