Pět předešlých alb Japonců GALNERYUS si moji náklonnost nijak zvlášť nevybojovalo. Určitý jakostní potenciál byl sice na každém z nich patrný, nikdy to ale nebylo nic, o čem bych chtěl psát domů svojí babičce. Ani kvůli šesté desce zřejmě pro barevný dopisní papír nepoběžím, avšak nemalý posun ve vnímání této kapely u mě dozajista nastal. A rozhodně to není díky příchodu nového zpěváka Masatoshi Ona, který dostal těžký úkol nahradit zdánlivě (hlavně pro zaryté fanoušky) nenahraditelné hrdlo Masahira Yamaguchiho. Jelikož jsem ale mezi ortodoxní příznivce nikdy nepatřil, tato změna pro mě při posuzování kvality nového alba nehrála žádnou roli.
Tu sehrálo něco, co mi na minulých počinech této kapely velmi scházelo. Totiž kvalitativní vyváženost, která by umožnila zbystřit ušní smysl při poslechu každé skladby, nikoli jen při pár vybraných kusech. Nová deska s příznačným názvem „Resurrection“ tento neduh celkem slušně eliminuje a její poslech přináší velice příjemný žánrový požitek.
Ačkoli, strikně přesnou žánrovou destinaci není tak snadné určit, neboť Japonci svůj melodický speed a power metal nabobtnávají o symfonické, neoklasické a progresivní (avšak vždy lineární) prvky, na novince zaslechneme dokonce i ozvěny estrádního jazzu. Zpěvák Masatoshi se své pozice zhostil výtečně a jeho um i hlasové zabarvení (mnohdy připomínající Bernharda Weisse z AXXIS) na ex-člena Masahiru dává v klidu zapomenout.
Každá z písní nabídne kvanta magnetických melodií (řada z nich se odhalí až po x-posleších) a přehršle kompozičních nápadů. Právě jejich strukturovaná houževnatost je ale někdy přece jenom na škodu. Je sice pravda, že se neustále něco děje, ne vždy je to ale vyváženo dostatečně nápaditým motivem a v některých pasážích se posluchač nemá čeho chytit. Naštěstí takových momentů není tolik, v celkovém měřítku pak jasně vítězí lákavé skladatelské chuťovky. Za všechny skladby doporučuji instrumentálku „Emotions“, která oplývá tak rozmarnou hravostí, že by si pří ní začal do rytmu podupávat snad i prezident Klaus.
Nakonec je nutné zmínit, že i když je tentokrát hudba mimořádně příjemná a kvalitní, stále jde o produkci japonské kapely. Texty jsou poskládány zvláštním, japonsko-anglickým mixem a celkový výraz, jakkoli se snaží přiblížit tomu evropskému, pořád obsahuje dostatek japonského specifična. Každý z vás ať si tedy přebere po svém, je-li to pro něj plus, anebo spíše naopak.
|
