Do třetice všeho dobrého i zlého a tentokrát zase z úplně jiného pohledu. Nejen kvůli chválám, které poslední dobou od svých známých na Helloween slýchám a kvůli těm pár písničkám stráveným s okem v hledáčku ve Zlíně, jsem se rozhodla vyrazit na Slovensko a podívat se na Helloween v nové formě z pozice obyčejného fanouška. Předně můžu být vůbec ráda, že se koncert uskutečnil. Jak se zdá, pořádající agentura má s odkládáním a rušením koncertů nemalé zkušenosti – nejen následující Prešov, kam dorazili i fanoušci z Ukrajiny a vzdálenějších destinací, aby na místě zjistili, že prešovská hala je stále v rekonstrukci a koncert se tak nekoná. V Hlohovci bylo naštěstí vše v pořádku a dokonce i organizace a rozdělení haly do několika sektorů se ukázalo jako velmi dobré. Právě díky tomu rozdělení jsme v prvních řadách předešli velkým tlačenicím a pochvala patří i slovenským fanouškům – nikdo se přehnaně nemačkal a nepokoušel se rozdupat někoho jiného.

Předkapelou tentokrát nebyla žádná místní legenda (díkybohu), ale švédští mladíci Avatar, jejichž účast mě ve společnosti Stratovarius a Helloween poměrně zaskočila. Nějakým záhadným způsobem znám tuhle bandu od jejich začátků, kdy si docela slušně našlápli diametrálně odlišným směrem, než kterým se valí v současnosti. Z melodického deathmetalu (dá-li se to tak nazývat) ala Children of Bodom se pětice posunula k jakémusi těžce definovatelnému žánru, který míchá prvky právě oněch CoB spolu s power metalem a současným rock´n´rollem a nad tím vším se nese hlas zpěváka Johannese Eckeströma s neskutečným rozsahem začínajícím někde u bublavého mručení až k šíleným výškám, kdy člověk při zvukovce poslouchané z předsálí haly uvažuje, jestli ho tam náhodou někdo velmi sadisticky nemučí. Když jsem naposledy Avatar shlédla jako předkapelu jejich krajanů glamových Hardcore Superstar, nevzpomínala bych si, že by mě show nějak vášnivě strhla, že by mě vlastně kdovíjak vyloženě bavila, navíc jsem si nedovedla představit mladé Švédy na velkém pódiu, které bylo sice přepůlené plachtou Stratovarius a předsunutím bicích pro Johna Alfredssona (který mi svým stylem připomněl mladého Frosta – nikoliv rychlostí a technikou a už vůbec né monumentálností sestavou – ale jakýmsi krčením se a plácáním do bubnů stylem: já tady vůbec nejsem, ale hrozně se tím bavím). Ve finále jsem však byla velmi příjemně překvapená. Za ten rok a půl se v jevištním projevu pánové neuvěřitelně vyšvihli. Bicí se ozdobili logem Avatar z reflektorů, Johannes si jako rekvizitu donesl černý kanystr s hadičkou obsahující nějakou tekutinu, kterou do sebe během koncertu vcelku vtipným způsobem lil (obyčejné láhve už vyšly z módy?). Ačkoliv se Avatar možná tak úplně dramaturgicky k ostatním kapelám nehodily, většina přítomných si je ale zjevně užila. Z poslední desky vydané v roce 2009 na nás avataři vysypali songy jako „The Great Pretender“, „Roadkill“, nebo „Shattered Wings“ – fungujícím naprosto spolehlivě – když písničku slyšíte jednou, nadosmrti ji už asi nezapomenete. „Reload“ nebo „Deeper Down“ zase krásně ukazují, kam až může Johannes svůj hlas vyhnat a v jeho podání to vůbec nezní jako nepříjemné kakofonické ječení, ale spíš naopak. Pokud se budou Avatar vyvíjet dál obdobným směrem, řekla bych, že se jednou ve světě asi neztratí.

Stratovarius (kteří se nedávno vytasili s rozporuplným albem Elysium, rozpoutavší slovní války mezi fanoušky Tima Tolkkiho a těmi, co jsou ochotní přijmout změny, ke kterým pochopitelně dojít muselo) všichni očekávali s velkým napětím. Minimálně ti, kteří se na oficiálních stránkách dočetli o Kotipeltově problémech s hlasivkami. Mistr se totiž nakazil koncem loňského roku nějakým nepříjemným virem a rozlezlo se mu to po právě hlasivkách. Nějakou dobu nemohl ani mluvit, natož zpívat, ale turné se rozhodl nevzdat a statečně se se svým výkonem popasovat. Pokud někdo z přítomných měl nějaké výhrady k jeho hlasovému projevu, měl by na to rychle zapomenout. Vzhledem k tomu, v jaké formě byl Koti ještě před týdnem (zkuste použít youtube), začínají se jeho hlasivky konečně vzpamatovávat. Už během úvodní hitovky „Hunting Hig and Low“ bylo ale jasné, že je na tom zpěvák se svým hlasem prachbídně, ale nehledě na to, jak se u zpěvu tvářil (že to asi přeci jen bolí), do toho dával opravdu co mohl. A když už ne dokonalým zpěvem, provázel celý koncert živelným vystupováním. Aby ulehčil svým hlasivkám, nechával například u všeobecně známých songů jako „Kiss of Judas“ a dalších velkou část odzpívat fanoušky, jimž se omluvil, že není v kondici a požádal je o podporu, které se mu samozřejmě dostalo. Vypadal docela vděčně, chudák. K příjemnější části večera: hned na úvod se spustil ohromný potlesk pro Jörga Michaela, ten se snad definitivně popral s rakovinotvorným nádorem a konečně zase usedl za bicí, aby všem ukázal, že on se nevzdává a že je ve formě snad jako nikdy. Vypadal, že má skvělou náladu a koncertování si opět užívá. Rozhodně ho neopustil smysl pro humor, když se natřikrát pokoušel vyhazovat paličku lítající všude po okolí, jen ne do jeho ruky a šklebil se na techniky, když mu buď odletěla někam úplně do háje, nebo si málem urazil ruku o činel. Veselá podívaná jako obvykle byla i na virtuóze Jense Johanssona za klávesami, jehož styl je vždycky zábavné sledovat. Uprostřed koncertu si ale musel výrazně pohublý Timo zjevně od poletování a pokusů uvřískat v tuto chvíli neuvřískatelné odpočinout, takže jsme shlédli instrumentálku „Stratosphere“, ale když se Koti později pustil do balady „Forever“, nadšeně zpívala pochopitelně celá športová hala. Ačkoliv bylo Elysium v posledních pár týdnech ze setlistu vynecháno, tentokrát se ale Stratovarius rozhodli na slovenském publiku vyzkoušet novinku „Darkest Hours“ a i přes ty hlasové nedostatky se zdálo, že na živo šlape víc než dobře. I když si fanoušci žádali přídavek, myslím, že ve finále byl Timo rád, že to má za sebou a tak se po závěrečné „Black Diamond“ za halasného potlesku (kapela si to v každém případě zasloužila a Timo s Jorgem v rvní řadě) uvolnilo pódium pro „hříšníky“.
Setlist: Hunting High and Low, Speed of Light, The Kiss of Judas, Winter Skies, Stratosphere, Phoenix, Forever, Darkest Hours, Paradise, Black Diamond

Co si budeme povídat, přiznám se čtenářům dobrovolně, že co se týče Helloween a jejich live vystoupení (shlédnutého a zapomenutého „kdysi dávno“ na MoRu), či ze záznamů, měla jsem z projevu Andiho Derise obvykle nepříjemnou hůsí kůži a zježené chlupy na rukou. Pro to jsem byla víc než příjemně překvapená (už na zimním MoRu), že se něco změnilo a Andi snad bral lekce zpěvu a bavičství. Po obvyklém zmixovaném intru a odstranění plachty Stratovarius vtrhly „Dýně“ na pódium s logickou otevíračkou „Are You Metal“ a nebylo pochyb, že jestli jim ta energie, která z nich od začátku čišela, vydrží, bude na necelé dvě hodiny o zábavu rozhodně postaráno. Športová hala opět neochvějně vyřvávala spolu s Derisem od první písničky až do posledního dechu. Palec nahoru pro Andiho hlavně za to, jak válčil s Kiskeho skladbami. Během koncertní euforie by člověk pomalu ani neřekl, že kdy mohlo „Eagle Fly Free“ nebo „March of Time“ znít nějak jinak. A když se mě pak po koncertě zeptali dva slovenští mladíci, jestli se mi nezdálo, že ten Deris zpíval nějak divně, docela nechápavě jsem na ně koukala, protože se mi to jevilo naopak jako jeden z jeho velmi povedených výkonů. Kapela nejen že bavila fanoušky, ale zjevně vůbec byla správně naladěna, Andi ze sebe dělal kašpara, Markus se ksichtil na Weikiho, který ho hluboce ignoroval, což Markuse nesmírně bavilo a když se vedle Weikiho postavil Sascha, měla jsem pocit, že jsme v příběhu o Davidu a Goliášovi. Po Saschově precizně odehraném sóle jsme se opět vrátili k „Sedmi hříšníkům“, kdy se i z poměrně nekoncertního songu „Where The Sinners Go“ stala skvělá podívaná a následně jsme byli ještě pozitivněji naladěni Markusovým „Wolrd of Fantasy“, která se právě naopak velmi velmi hodí na koncertní pódia. Dani Löble snad ani nemůže být člověk. Jeho sólo na bicí možná není ukázka variability, přesto je vždycky radost sledovat tu německou školskou preciznost a ráznost. A nejen během svého sóla se ukázalo, že je to stroj, nebo alespoň android. I během Andiho šíleně dlouhých projevů jel jako fretka bez jediného zádrhele. Jak už psal Savapip o pražském koncertě, opět byl Dani nařčen z nesčetných nemocí a ještě několikrát velmi ošklivě uražen – na jeho místě už by dostal Andi paličkou mezi oči (což o to, na konci ho málem zkopnul z pódia Markus nafukovací dýničkou). „I´m Alive“ je sice klasika, ale pro mě koncertně naprosto nestravitelný song, takže jsem byla mnohem šťastnější, když se pak Weiki, Dani a Markus odklidli a Sascha s Andim vzali do ruky akustické kytary a spustily „Forever And One“. Tohle provedení Andimu sedí jako prdel na hrnec, nehledě na to, že už je to pán v letech a alespoň si odpočine od věčného lítání sem a tam (a my se zblízka můžeme podívat, že by potřeboval spravit rozteklý make-up). Pozor, vrací se na scénu zbytek kapely a já si právě uvědomuju, že jsem za celý koncert neviděla Weikiho s cigaretou (a do konce koncertu už si nezapálil). Ten chlap snad přestal kouřit?! Že by se vážně blížil konec světa? Za to nám ale během koncertu krásně zatancoval – nebyl náhodou v minulým životě tanečník, nebo krasobruslař? – a zahrál si s Markusem na honěnou, když se nudil (asi tak stejně jako já) u Andiho stále stejných projevů. Hudebně zůstáváme v letech devadesátých a Helloween docela příjemně překvapí s „Handful of Pain“. Následuje poměrně povinná „Keeper Medley“, i když by možná někdy nebylo na škodu nechat tyhle tři songy lock up in the seven seas a zahrát spíš něco novějšího. A Weikath neweikath, někdy bych si i docela ráda poslechla něco z Dark Ride (a nezajímá mě, že jeho nezajímá, co se fanouškům líbí). Za to „I Want Out“ si zařve rád snad úplně každý (a i když se mi to vždycky víc líbilo v Hansenově podání, tentokrát musím uznat, že si to Andi docela dává) a dokonce i ty vejšky se mu docela povedou, stejně jako v přídavku „Future World“, po kterém to ale vypadá, že už se kapela nevrátí. Jenže to by přece nešlo, aby se nezahrál legendární doktor, který si vyrábí legrační kreatury. Ale protože každý Halloween musí jednou skončit, tak i Helloween musí po „Dr. Stein“ chtě nechtě z pódia. Hezky se uklonit, Dani se odmítá vzdát svých paliček, ale fanoušci si je přeci jen vykřičí, Markus rozhází trsátka a spokojení fanoušci můžou vyrazit domů. A jestli mi někdo chce tvrdit, že tahle kapela patří do starého železa, po Markusově vzoru ho taky sejmu dýní! A co se týče Andiho Derise, i když mě čas od času pekelně vytáčí a někdy dokonce tahá za uši, pořád je to podle mě ten nejlepší zpěvák, jakého kdy „Dýně“ měly a teď mě konečně můžete ukame...udýňovat, díky.
Setlist: Intro, Are You Metal, Eagle Fly Free, March of Time, Sólo kytara (Sascha Gerstner), Where The Sinners Go, World of Fantasy, Sólo bicí (Dani Löble), I´m Alive, Forever And One – akusticky, A Handful of Pain, Keeper Medley (Keeper of the Seven Keys, The King for a 1000 Years a Halloween), I want Out / Future World / Dr. Stein