Co mají společného italský zpěvák Michele Luppi a američtí výtržníci Skid Row? Pokud vím, tak osobně nic. Prostřednictvím nováčků na metalové scéně, Luppiho krajanů Silver Lake, se tahle dvě jména setkala v bookletu jejich eponymního debutového alba. A hned musím dodat, že začínat recenzi touhle otázkou bylo vůči Silver Lake docela nespravedlivé. Jejich deska je totiž dostatečně životaschopná i bez ohánění se jmény slavnějších kolegů (nemluvě o tom, že kapitolu Skid Row nepovažuji v rámci “Stříbrného jezera“ za úplně nejšťastnější).
Pro škatulkáře může být Silver Lake pošušňáním. Je totiž otázkou, co si kdo představí pod - v souvislosti se Silver Lake užívanou - nálepkou progresivní metal. Progresivnost zde totiž spočívá zejména v tom, že se Silver Lake nedrží osvědčeného schématu sloka-refrén-sloka, přímočarost není nezbytnou součástí jednotlivých skladeb a často zdůrazňují bohaté klávesové rejstříky či kytarové preludování. Není náhodou, že kapele pomáhal už zmíněný bývalý pěvec krajanů Vision Divine. Byť prsty v autorství by měl mít pouze u jediné skladby, závan boží vize (zejména pak z období alba „The Perfect Machine) je znát. Svým způsobem je nejlepší definicí prvotiny Silver Lake pohled do jejich vlastní historie. Kluci totiž začínali jako cover kapela, která svůj repertoár stavěla na skladbách od Europe, Angry, Dream Theater či Deep Purple. Nahrňte zpěvnost Švédů, power metalovou razanci i melodičnost Brazilců a technickou vyspělost anglánů s amíkama – pochopitelně, bez nadměrného přehánění - do kupy, plácněte k tomu italskou trikolóru (Vision Divine, Labyrinth, pozdější Cydonia) a jsme doma (a pokud ne, ještě jsou tu jako ideální přirovnávací vzorek třeba holanďani Silent Edge).
Podstatný je fakt, že Silver Lake nejsou nudní akademici, kteří by svým preludováním kazili zábavu. Na ploše necelé třičtvrtě hodiny (a osmi položek) nabízí dostatek nápadů i emocí a prakticky (snad s výjimkou instrumentální „Break“) nemáte pocit, že jde o onanii, žádající včasné použití nůžek.
Jak již naznačeno, nejdiskutovanějšími položkami budou „Life“ s účastí Luppiho, coby nejpovedenější kousek kolekce a výpůjčka od Skid Row „Slave To The Grind“, coby její opačný pól. „Life“ nabízí velice pestrou cestu ke klenuté a dramatické melodii, podtrženou výbornou kooperací vokálů i působivé sólo na kytaru. Z čistě vlastních kousků se chytlavostí tomuto songu vyrovná snad jen dějově bohatá „Meet You Again“ či odlehčená úvodní „Before The Storm“ s velice důležitým klávesovým motivem. A nebýt chybějícího spádu v instrumentální pasáži, zahrnul bych do výborných položek i eponymní finále „Silver Lake“.
Skid Row. Takhle to dopadá, když sáhnete vedle. Bez diskusí lze Silver Lake přiznat, že skladbě vtiskli vlastní tvář. Bohužel, jejich přátelštější pojetí metalu není schopno ani vzdáleně zachovat rebelantského ducha originálu, klávesy hodí song do doby ještě před svým vznikem a právě zde se nejsnáz odhalí, jak technicky vyspělý, leč v tomhle případě bezzubý Davide Bertozzi je předurčen k čemukoliv jinému, než hlasovému výtržnictví. Třeba k procítěným ekvilibristikám, jako v baladické „Holy Affinity“ (celkem dlouho mi trvalo zvyknout si na jeho variabilní a pružný hlas, kterému však v některých zásadních chvílích chyběla sytost a důraz).
Karel May může být zatím v klidu. Taliánům se v prvním kole vyloupit poklad na Stříbrném jezeře nepovedlo. Ale nemám pochyb o tom, že mapu našli, potenciálu a schopností objevovat (již objevené) a dobývat (již dobyté) mají dostatek, a chuti a energie mají na rozdávání. Což samo o sobě by vám jako exkluzivní pozvánka na ochutnání „Silver Lake“ mohlo stačit, co říkáte?
|
