Italská senzace na glamové scéně? Ano nebo ne? Nechci Italům nijak křivdit, ale zase taková pecka, za jakou se vydávají, to podle mě není. Možná, že na té na italské scéně ano, ale co se týče Evropy, nevynikají žádným směrem a zní téměř jako jejich švédští současníci Crazy Lixx nebo Mama Kin přes kopírák. Na druhou stranu ale v té škatuli, do které se rozhodli zahrabat, ani nijak nepropadají, tedy drží se docela slušně té laťky, kterou povětšinou Švédové nasazují.
Kapela je vedlejší projekt hned dvou aktivních muzikantů. Jednak splněným snem zpěváka Damnagorase z Elvenking, kteří jsou v našich končinách poslední dobou poměrně oblíbení a jejichž nejnovější počin šlape jako hodinky. Druhak pak přispívá svými zkušenostmi basák Andrea Buratto ze Secret Sphere . Tedy by se dalo říct, že kapela ví, jak na kvalitní muziku. Co si budeme ale povídat, mezi melodickým metalem a glamem je přeci jen rozdíl. 
A ačkoliv si zjevně Damna, chcete-li raději Dave, šil Hell InThe Club přímo na míru, podle mě jeho netypický vokál vynikne spíše u jeho domácích Elfíků. Sedí mu přeci jen víc melodičtější zpěv, než jakési kníkání, které předvádí na svojí rock´n ´rollové prvotině. Zároveň je to ale tou jedinou trochu výjimečnou věcí na celé placce.
Ale pozor, rozhodně nechci říct, že by deska byla z mého hlediska vyloženě špatná. Najdou se na ní poměrně chytlavé songy, například klipovka „On The Road“, nebo „Rock Down This Place“, které jako bych už někde slyšela. Pomalejší tempo kapele sluší mnohem víc, lépe řečeno skladby „Since You´re Not Here“ a „Star“ zní daleko originálněji, než zbytek celkem průměrného alba. Možná za to může i Davův táhlejší hlasový projev, jak už bylo zmíněno výše, na dlouhých tónech vynikne originalita jeho hlasu, která se jinak ve zbytku alba dokonale ztrácí. Z těch rychlejších vyniká hlavně druhá půlka alba, třeba „Another Saturday Night“ nebo „Forbidden Fruit“. Davide možná nehledal inspiraci jenom u Sixxe, Rose nebo Coopera, na albu slyšíme jasné vlivy hudby let osmdesátých i sedmdesátých a to nejen té rockové, ale i populární.
Kolem a kolem, Hell In the Club zatím nepřinášejí nic nového do současné glammetalové vlny, zároveň ani nemusí zklamat průměrné posluchače, kteří neprahnou po něčem okázalejším a neotřelejším.
|
