31. ledna se vyplatí chodit na koncerty. Např. před dvěma lety se na Chmelnici představili Cephalic Carnage, Psycroptic, The Black Dahlia Murder a Sylosis. Letos sice nevyšel až tak bezvadný line-up, přesto bylo na co se těšit.
Týdny čekání však málem zmařil telefonát od spolehlivého informátora, jenž mě zhruba 10 minut před odjezdem zpravil o poměrně zásadních problémech, které postihly Nile a Melechesh na cestě do Prahy. Ti se kvůli poruše tourbusu zasekli zhruba 200 km před Prahou a nebylo jisté, zdali se jim podaří nastálou situaci včas vyřešit. Ověřovací telefonát Tomáši Fialovi, neskrývajícímu překvapení, že se citlivá informace dostala na povrch, ale vyústil v osobní záruku, že všechny kapely řádně vystoupí. Rozhodl jsem se věřit a vydal se na výlet za kulturou.
Příchod do klubu už podbarvovaly skladby Darkrise , z jejichž vystoupení jsem zachytil jen posledních 5 minut. Z pódia se linoucí death metal nebyl příliš invenční, ale díky až překvapivě dobrému zvuku, který vydržel po celý večer, se Švýcarům podařilo vylákat na parket velkou část návštěvníků. Škoda zbytečně statického projevu, který jejich prezentaci ubíral na energičnosti. Na hudebnících bylo vidět nadšení z možnosti hrát na tak kvalitně obsazeném turné, zpěvák si dokonce do rodinného alba pořídil pár fotek publika.
Následující pistolkami ozbrojená Zonaria byla výstřelem zcela mimo. Když jsem jako prvního zahlédl zranitelně a křehce působícího basáka, kterému se navíc na tvářičce zdánlivě skvěl slušivý monokl, naivně jsem si pomyslel, že se snad jedná o trochu bizarní osobní ochranu. Tvrdá realita mi však došla ve chvíli, kdy jsem uviděl i zbytek ansámblu. Jejich vizážistovi by někdo měl poradit, že chce-li docílit image „tough guy“, není nejvhodnější brát si za vzor Laru Croft. Pouzdry s kuličkovými vraždítky na stehnech, kovovými pláty imitujícími vytoužené svalstvo a tajemností čišícím make-upem se Švédům podařilo dosáhnout akorát tak vzhledu „tough gay“. Tristní vizuální dojem podtrhla i slabá hudební náplň jejich vystoupení. Už zmíněný basový hudlař byl rozladěný a trvale mimo rytmus, přičemž se mu ještě dařilo nepozorným pochodováním po scéně nechtěně přepínat efekty svým spoluhráčům. Ze zajetí zloby mě naštěstí vysvobodil pohled do předsálí, kde se pomalu začal kupit obsah tourbusu Nile. Fialový pán dostál slova, nejel jsem nadarmo!
Po obhlídce merche a krátkém nasátí čerstvého vzduchu už byli připraveni spustit Dew-Scented. Tyto Němce jsem měl možnost vidět před čtyřmi lety na pražské zastávce No Mercy Festu, kde mě příjemně překvapili svou precizní a technicky zdatnou hrou. Od té doby se ale bohužel obměnila skoro celá sestava, z níž dodnes pokračují jen zpěvák a baskytarista. Oba tenkostrunní nováčci sice svoje party zvládali, ale už jsme se nedočkali takových lehkoprstých fines, které dříve předvádělo při sólových výměnách duo Müller / Bache. V současnosti se o veškeré vyhrávky stará jen Michael Borchers, což byl možná důvod, proč nezazněla ani jedna skladba z desky "Incinerate", která dávala na střídání pidlikaček dost velký důraz. Nicméně i tak se Dew-Scented svým řízným thrashem podařilo naklonit si velkou část publika a slušně rozpohybovat sál. Obzvláště frontman Leif, jehož přidušený řev je poznávacím znamením kapely, byl svým sympaticky civilním vystupováním příjemnou změnou po předchozích temnoklaunech. Škoda jen, že bubeník postupem setu ztrácel výdrž a do rychlých kopákových salv občas přimíchal i brambor. Snad ho chtěl zvukař ušetřit, když předčasně pustil backgroundovou hudbu, značící konec představení. To si však zpěvák nenechal líbit („I agree that Slayer is an awesome band, but we have two more songs to play.“), a tak došlo i na poslední dvě skladby v playlistu.
Melechesh přijeli propagovat své aktuální album „The Epigenesis“, čemuž odpovídal výběr skladeb, který obsahoval skoro výhradně kompozice z posledních dvou desek. Hned v úvodní „Illumination: The Face of Shamash“ se ale projevila smůla, kterou si přinesli z tourbusu, a basa vypověděla službu. Než se našla a zapojila náhradní, dohrálo ji zbylé trio skoro do konce. Nástroje už od té chvíle spolehlivě sloužily, pro změnu se ale postupně začaly lehce opotřebovávat Ashmediho hlasivky. Jeho řezavý vokál, kterým promlouval i v přestávkách k publiku, asi nebude k hrdlu nejšetrnější. Tyto drobnosti ale nijak nezkazily dobrý dojem z představení izraelsko-holandské formace. Jejich set utekl jako voda, nebyl čas se nudit.
Příprava pódia pro Nile se trochu protáhla, už jen postavit Kolliasovu mamutí sestavu zabere pár desítek minut. Když došlo na zvučení Dallasova aparátu, bylo výborně slyšet jeho extrémní nastavení. Basy, výšky a zkreslení vytočené na maximum, naopak zcela potlačené středy. Obvykle se jedná o zvuk pokojíčkových metalistů, který se v kapele většinou moc neprosadí a navíc je značně náchylný k chytání zpětné vazby, ale v tomto případě oba kytaristi svou perfektní technikou s přehledem zkrotili všechny jeho nástrahy. Svým frekvenčním naladěním sice trochu ubírali prostor base, nebylo to však nějak zásadním problémem, protože její party prakticky přesně kopírují rytmickou kytaru. Oproti předchozím koncertům kolonel Sanders výrazně ztenčil svůj arzenál. Dříve s sebou vozil kromě běžných krabiček i jeden masivní ovladač samplů s připojeným LCD monitorem, leč tentokrát si vystačil jen s přepínačem kanálů obou svých zesilovačů. Samply se pravděpodobně pouštěly automaticky dle clicktracku, takže bylo kvůli synchronizaci nutné, aby i bubeník hrál na metronom. Hned v první „Kafir“ ale zjevně začaly vypadávat jeho in-ear monitory, což se v rámci možností divokou gestikulací snažil naznačit svému poměrně letargicky reagujícímu technikovi. Nutno poznamenat, že ani přes takovou komplikaci neudělal jedinou chybu a skladbu zdárně usypal až do konce. Kollias technické potíže vyloženě přitahuje, vzpomeňme na rozbitý pedál na koncertu v pražském Futuru v roce 2008. Několik minut po in-earové epizodě se mu začala rozpadat jiná část vybavení. Takovou příležitost k popíchnutí si nenechal ujít nový frontman Chris Lollis a přikázal publiku skandovat výzvu, aby si už George nerozbíjel bicí. Chris si po několika letech působení v roli koncertního hráče vysloužil přijetí do stálé sestavy. Oproti dřívějšku, kdy byl spíš nenápadně zastrčený v rohu pódia, se přesunul do středu, přebral mnohem více vokálních linek a ujal se i komunikace s návštěvníky, již původně obstarával Dallas. Ten se bohužel nedávno rozhodl ukončit existenci svého majestátního skulletu (čest jeho památce), což se projevilo i zdrženlivějším chováním na scéně. Zato Karl se až nečekaně rozvášnil. Zjevně přijel ve velmi dobré náladě, celý set si užil s úsměvem na rtech. Neúnavně hecoval diváky a fanouškům -kytaristům v prvních řadách hrál svá arpeggia centimetry před obličeji. Když k tomu připočítáme vynikající výkony všech členů, velmi dobrý zvuk a solidní playlist, máme formuli pro výborný koncert. Jedinou vadou na kráse bylo jeho nucené ukončení přesně o půlnoci, čímž se set Nile zkrátil o dvě skladby.
Letos by se měli Američané pustit do nahrávání další desky, přičemž by ji rádi prezentovali příští rok na evropských letních festivalech. Doufám tedy, že se vše vydaří dle plánu a že je Obscure Promotion nezapomenou pozvat na Brutal Assault.
|
