Renesance speed metalového žánru made in SONATA ARCTICA pokračovala i v roce 2003, kdy na úspěch debutu „Ecliptica“ a druhé desky „Silence“ přímo úměrně navázal počin třetí, poeticky nazvaný „Winterheart's Guild“. V rámci úsloví „kuj železo, dokud je žhavé“, se toho z hudebního hlediska moc nezměnilo, a pokud přece jen nastaly nějaké úpravy, byly pouze kosmetického rázu. Např. se zjednodušila dramaturgická struktura alba včetně stopáže, díky čemuž deska „Winterheart's Guild“ uplyne dřív, než byste řekli švec (ale finsky). Jde vlastně o plnohodnotný sequel alba „Silence“, s tím rozdílem, že posluchači už dobře znají všechny neznámé a nic jim tak nebrání v uvolněném prožití tu speed metalových, tu prokřehle něžných melodií. Právě u těch se s dovolením na chvíli zastavím....
Psal-li jsem v recenzi na placku „Silence“ o téměř depresivním efektu baladických skladeb, pak na mě pomalé tóny třetí desky mají účinek přesně opačný. Ačkoli jsou stále ojíněny tuhou severskou mrazivostí, melancholii z nich vycházející tentokrát zamlžuje hřejivý nádech pozitivní vstřícnosti, který je pro mě osobně velmi zásadní. Ať už je to chytře gradovaná píseň „Gravenimage“, pátá v pořadí „The Misery“ či závěrečná „Draw Me“, u všech se dojetí mísí s nadějí, obsahující v sobě minimálně tu jistotu, že po kruté zimě zase zcela určitě přijde jaro. A kdo by něco takového uměl vyjádřit lépe, než občané státu, na nějž slunce svými paprsky šajní opravdu jen hodně sporadicky?
O stupínek lépe, než tomu bylo na „Silence“, si u mě stojí taktéž speed metalové krasojízdy. Skladba, která celou desku načíná, (stručně) pojmenovaná „Abandoned, Pleased, Brainwashed, Exploited“, disponuje nejúchvatnějším refrénem z Tonyho tvůrčí dílny. Podobně strhující účinek na mě mají další dvě rychlovky „The Cage“ a (singl) „Victoria's Secret“, které se mně zřejmě neoposlouchají, dokud budu mít ušní smysly alespoň minimálně funkční. Předposlední song „The Ruins of My Life“ začíná oblíbeným typem Tonyho předehry, svojí atmosférou připomínající strašidelně rozlehlý, a přece nakonec bytostně přátelský vesmírný prostor. A spídová část písně? Ta za těmi předešlými lehce pokulhává, ale rozdíl je to minimální a v refrénové části tato diference mizí docela.
Skladby „Silver Tongue“ a „Champagne Bath“ by někdo mohl označit za poněkud rozjančené či rytmicky krapet neučesané. A já bych s ním v takovém případě souhlasil, což by ovšem neznamenalo odsouzení těchto dvou věcí do kategorie nepodařených, jen snad nejslabších v rámci skvělého zbytku alba. S nahráváním kláves na něm mimochodem vypomáhal Jens Johansson ze STRATOVARIUS (podílel se celkem na čtyřech skladbách), neboť původní „keyborďák“ Mikko Harkin kapelu po desce „Silence“ opustil. Zbytek klávesových partů nahrál sám Tony Kakko, čímž pouze zdůraznil svůj dominantní statut v kapele SONATA ARCTICA, která právě díky němu stvořila další nezapomenutelné dílo speed metalových dějin.
|
