Je to něco málo přes rok, co hrála Sonata Arctica na tom samém místě, jako tentokrát. A moc se toho za ten rok nezměnilo. Nové album je v nedohlednu, setlist také výraznějších změn nedostál a živé výkony kapely jsou přesně takové, jak jsme na ně zvyklí. Jen se mi zdá, že se nám od minulé roku trochu rozrostla „finofilní“ komunita, okupující jakýkoli koncert kapely ze Země tisíců jezer, ale o tom ještě později. Těšit jsme se mohli také na dvě italské předkapely. Jedna představovala jméno prakticky neznámé, druhá je naopak legendou (bohužel velmi často opomíjenou, obzvlášť v našich končinách).
MoR café se ten večer opět muselo připravit na nápor. Ačkoli nakonec nebylo vyprodáno, moc k tomu určitě nechybělo. Sál byl narvaný a hned zkraje se našlo pár zklamaných lidí, kteří vsadili na stání před špatnými dveřmi, které byly nakonec otevřeny s velkým zpožděním oproti těm prvním. Takže jsem si po delší době opět ověřila, že ze třetí řady vidím vážně tak leda kulový. Už při první předkapele bylo navíc v sále k zalknutí – ale to už je prakticky standart.
Jako první zabrala pódium italským temperamentem sršící mladá kapela 4th Dimension, která koncem měsíce uvede na trh svoji první nahrávku. Z ní jsme si také mohli poslechnout ukázky a musím říct, že mě tahle živá předprodukce zaujala. Andrea Bicego za mikrofonem je siréna – dokonce až tak, že mi některé jeho extrémní výšky bolestivě dráždily sluch. Jeho  rozsah je obdivuhodný, ale s tímhle zacházením by mu nemusel vydržet dlouho. Na druhou stranu, takhle už se spekulovalo o mnohých, kteří si spokojeně ječí doteď. Kapela se drží standartní italské melodické šablony a sází na chytlavé skladby. V hlavě mi utkvěla třeba „Goldeneyes“. Na rozehřátí (které v horoucím sále vlastně nebylo až tak potřeba) to bylo super, kapela byla spokojená, protože publikum poslušně reagovalo a minimálně charismatický frontman zaslouží za svůj výkon velkou pochvalu.
To Labyrinth jsou naopak v rámci italské melodické scény jménem více než známým. Kapela už funguje nějakých dvacet let a nedávno se do ní také vrátil kytarista Olaf Thorsen, významné to jméno jižní metalové scény (mimo jiné zakladatel kapely Vision Divine). Roberto Tiranti trápí své o poznání zkušenější hlasivky o něco míň, než jeho kolega, přesto (nebo možná právě proto) je jeho rozsah majestátní. I když se mi nějak nepozdával zvuk (opačně, než tomu většinou bývá – vokály byly přehnaně vysunuté nad hudbu a vydrželo to až do hlavní kapely), zážitek z jeho zvučných dlouhých tónů nemohlo zkazit nic. A to si přitom dokázal ještě dojít pro foťák a udělat si vlastnoručně nejen pár památečních fotek publika, ale i svých spoluhráčů, kteří mu ochotně pózovali. Kapela měla ostatně na pódiu víc místa, než je zvyklá, protože v sestavě chyběl druhý kytarista Andrea Cantarelli, který opustil turné kvůli osobním problémům. Italové nedávno vydali druhý díl své legendární desky „Return to Heaven Denied“ a z dvojky ten večer zazněly hned tři skladby – „The Shooting Star“, „A Chance“ a asi největší hitovka „Sailors of Time“. A jestli mě sluch neklamal, tak minimálně dvě ze zbylých tří pocházely právě z prvního dílu z roku 1998. Jsem ráda, že se v pozici předkapely objevila právě tahle banda. I když předpokládám, že je drtivá většina návštěvníků neznala, ohlas byl pro předskokana dostatečný a já doufám, že to kapelu motivuje se do našich krajin zase brzo vrátit.
Sonata Arctica je finská kapela. A jako taková má u nás zajištěnou fanouškovskou základnu, i kdyby hrála cokoli. Většina z vás už jistě měla čest s rozsáhlou finofilní komunitou, která u nás existuje a s modrobílými vlajkami okupuje koncerty každé návštěvy z této části Skandinávie. Poslední, co bych chtěla, je se do někoho navážet. Jen mi vrtá hlavou, jak je možné, že žánrově a kvalitativně naprosto stejné kapely z jiných zemí takových návštěvností nemají šanci dosáhnout. No nic, pojďme ke koncertu. Horko se už stačilo vystupňovat pomalu k nesnesení a pár lidí opustilo přední pozice a dalo přednost troše vzduchu. Jako intro jsme si vyslechli trochu ruštiny, načež nás po nástupu kapely čekaly hned tři kousky z „nové“ desky. Jsem ráda, že vedle jasných hitů se v setlistu usadila napevno i skladba „Juliet“, kousek emocemi přímo překypující. Tony Kakko hned zkraje předváděl nejen perfektní vokální výkon (pomiňme ten podivný zvuk, ty vokály byly vytažené opravdu  přehnaně), ale také zajímavé doprovodné divadlo plné dramatických gest a póz. Z poslední desky jsme pak přeskočili rovnou na tu první, kterou (k radosti mnohých) zastupovala „Replica“ a (k radosti alespoň mojí) trochu netradičně i „Blank File“. I když je třeba uznat, že její tempo Tony trochu nezvládal. Takže nakonec bylo příjemnější, že většina setu se nesla v tempu pomalejším. Z baladických skladeb nás čekaly dokonce hned další dvě – má oblíbená „As If The World Wasn't Ending“ a léty prověřená „The Misery“. Tři místa v setlistu si vybojovala i „Unia“ a vzhledem k tomu, že jsem po pár letech konečně (!) nedávno přišla na chuť skladbě „Caleb“, byla jsem ráda, že nakonec zazněla.
Když pominu věškeré povinné věci, jako výborný vokální a instrumentální výkon, Sonata není a nikdy nebyla nijak výjimečnou live kapelou. Nikdo z muzikantů není žádný showman a všichni se spíš drží v pozadí. Tony prohodil pár povedených vtípků (třeba jeho elegantní vybruslení ze zakoktání nebo dlouhý proslov o autech na splátky, který nikdo nechápal až do chvíle, než se z toho vyklubal úvod pro skladbu „Paid in Full“), ale celkově spíš vsázel na oční kontakt a svůj zmíněný dramatický pohybový projev. Přidejte si ke konci to šílené vedro – Tony poznamenal, že trochu vzduchu by nebylo od věci a že si připadá, jak kdyby zpíval pod vodou. Není se co divit, že prakticky celou „Don´t Say a Word“ odzpíval v kleče – stačilo zvednout ruku, aby člověk poznal, že směrem ke stropu bylo horko čím dál horší. Při těhle všech faktorech vám z toho vyjde show, ze které odcházíte více než cokoli jiného unavení a žízniví. V celkovém hodnocení tedy vlastně není kapele absolutně co vytknout, posledně v MoR café jsem si to ale prostě užila víc.
Playlist: Intro/Everything Fades To Gray, Flag In The Ground, The Last Amazing Grays, Juliet, Replica, Blank File, As If The World Wasn't Ending, Paid in Full, Victoria's Secret, FullMoon, The Misery, In Black and White, Caleb, Don't Say A Word, Vodka/ Everything Fades To Gray
|
