To, co se před deseti lety zdálo jako věc zcela nereálná, a sice comeback legendárních New York Dolls, je dnes už samozřejmost a kapela kolem zakládajících členů, zpěváka Davida Johansena a kytaristy Sylviana Sylviana, vydává už třetí desku od návratu před pěti lety. U New York Dolls je naprosto jasné, že comeback nemůže být v originální sestavě sedmdesátých let. Zubatá si totiž přišla pro původního bubeníka Billyho Murciu (to dokonce ještě v době, než vyšlo eponymní debutové album v roce 1973), drogy naprosto zdecimovaly jeho náhradníka Jerryho Nolana, pohřbily (a to doslova) i talent kytaristy Johnnyho Thunderse a rakovina zase krátce po comebacku zabila i původního basistu Arthura Kanea. V sestavě dnešních New York Dolls nenajdeme ani comebackové hráče – kytaristu Stevea Contea a basistu Samiho Yaffu, kteří dali přednost doprovodné kapele Michaela Monroea (ex-Hanoi Rocks). Jedno však zůstalo zachované. A to legendární vzorec, který na New York Dolls v sedmdesátých letech obdivovala jak punková revolta, tak nastupující generace hair metalových kapel.
Když porovnáme comebacková alba s těmi klasickými, ze sedmdesátých let, je jasně slyšet, jak se desku od desky od svých klasických alb New York Dolls odvrací ve prospěch větší pestrosti a využívají větší škálů různých zvuků a hudebních nástrojů. „One Day It Will Please Us To Remember Even This“ ještě hodně čerpalo třeba z divokého debutu nebo jeho následovníka „Too Much Too Soon“, jenže už další „Cause I Sez So“ nabídlo třeba přetvořený někdejší hit „Trash“ ve stylu calypso, ale i několik reggae rytmů. Celkově se New York Dolls otevřeli více různým stylům a tento trend pokračuje i na novince „Dancing Backwards In High Heels“.
Novinka může působit trochu jako soundtrack k nějakému brodwayskému muzikálu přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Právě v tom duchu deska startuje skladbou „Fool For You Baby“. Trocha psychedelie, trocha filmové pompy a pořádná dávka patosu, který obsahuje už samotné Johansenovo hrdlo. V podobném duchu pokračuje i následující „Streetcake“, které vám možná trochu připomene swingové období sólovek Davida Lee Rotha. Klasičtí New York Dolls přijdou ke slovu až ve čtvrté „I´m So Fabulous“, což je klasický protopunk poloviny sedmdesátých let a přesně tím, co kdy Dolls dělalo „těmi Dolls“.
„Talk To Me Baby“ promlouvá řečí, které budou zase rozumět staří příznivci Rolling Stones. Právě této věci dali Johansen a spol. jeden z nejlepších refrénů desky, který je skutečně tím, kde by se recenzent neměl bát použít slovo „skutečný hit“. „Kids Like You“ možná trochu připomene psychedelické, hodně zhulenecké chvilky The Doors, když se pokoušel ve tři ráno s vytuhlým Morrisonem probudit svým pokřiveným blues poslední návštěvníky klubu Whiskey A Go-Go. „Round And Round She Goes“ svým nástupem trochu připomene „Ballroom Blitz“ od The Sweet, ale pak se rozjede do klasického Dolls kvapíku, který zde inspirovali velikáni rock n´rollu padesátých let. V podobném duchu se nese i předposlední věc „Funky But Chic“, kde na konci refrénu Johansen štěká jako zamlada, když se o jeden mikrofon dělil s Johnnym Thundersem.
Závěr alba se nese v poklidnějším duchu. Za zmínku stojí „I Sold My Heart To The Junkman“, což zní jako kdyby si Karel Gott se svým orchestrem před koncertem dali mix speedu a LSD a spustili v tomto stavu své největší hity. A celou desku uzavírá grandiózní „End OF The Summer“. Tu uvozují kalifornsky zasněné vokály a reggae kytara, do čehož začne Johansen promlouvat svým hlubokým hlasem. Sbor pak jakoby vypadl z repertoáru Beach Boys a když se k němu na konci přidá i samotný Johansen, je to jeden z nejlepších okamžiků alba.
Alba, které se sice ještě více než „Cause I Sez So“ vzdálilo původní rebelské tváři New York Dolls, ale nabídlo pestrou paletu melodií, kde samozřejmě pojítkem je klasická tvář kapely. Už to ale nejsou ti New York Dolls, jako v sedmdesátých letech. A čekal to vůbec někdo? Nejde přece po čtyřiceti letech hrát pořád to samé. A věřím tomu, že americkou pětici hrát právě to, co předvedli na „Dancing Backwards In High Heels“, neskutečně baví. Z desky to totiž sálá. Album neztrácí „enfant terrible“ ksicht, ale přece jen je už předkládán s nadhledem skoro šedesátníků. Někdo by tomu možná řekl „umění stárnout“.
|
