Z Evergrey, jak jsme je ještě nedávno znali, zbyla jenom kostra a to ještě pěkně ohlodaná. Po poslední bouři zůstal v kapele vedle zakladatele Tomase Englunda jenom klávesák Rickard Zander a zbylé tři posty byly přeobsazeny. Překvapivě brzy poté byla ohlášena nová deska a všechny jistě velmi zajímalo, jak se s tím rozlámaná a poslepovaná kapela popasuje. A nic mě nemohlo překvapit víc, než když jsem hned po prvním poslechu zjistila, že držím v ruce další naprosto klasickou Evergrey desku.
Hned první skladba je ale trochu matoucí – předně už svým názvem „Leave It Behind Us“ a také odlehčenější atmosférou (myšleno na poměry Evergrey, jinak je to samozřejmě pořádná depka) a mohlo by se zdát, že mladistvá energie v podobě nových členů nějak promluvila do tvorby a Švédové se rozhodli vyplavat ze svých depresivních bažin do poněkud méně zakalených vod. Zdání klame a následující skladby vás budou pěkně jedna za druhou zásobovat melancholií, rozervaností, zoufalstvím, zklamanou láskou...prostě vším, na co jsou jejich fanoušci zvyklí, co milují a co hledají, když si k poslechu vyberou právě tuhle kapelu.
Co je ale nečekané, je háv, do kterého Tom a spol. celou tuhle dávku depky zabalili. Víc než cokoli novinka připomíná pokračování „The Inner Circle“ a zdá se, jako by dvě desky mezi tím ani neexistovaly. Je fakt, že hromadě lidí nešlo moderní směřování kapely na „Monday 
Morning Apocalypse“ a „Torn“ moc pod nos a zjevně i kapele návrat prospěl, protože novinka se povedla opravdu výborně. I když já proti modernějšímu odklonu nic neměla (částečným důvodem bude, že jsem se ke kapele dostala právě skrze „Monday Morning Apocalypse“), novinku rozhodně nevidím jako krok zpět a dokonce ani jako krok stranou. Evergrey se podařilo v nezáviděníhodné situaci natočit desku, která sotva vyšla, už je klasikou.
Englundovci byli vždycky mistry nálad a i tady je to především o celkovém atmosférickém vyznění, které třeba na „Torn“ trochu chybělo. Co navíc nechybí tady, to jsou silné jednotlivé skladby a dostatek hitovosti a přímočarosti. Výborná singlovka „Wrong“ nese všechny rysy jejich tvorby v té nejpovedenější podobě a alespoň v mém případě se jí daří vyvolávat silné emoce. A není sama – považuji za nutné jmenovat ještě alespoň „Restoring The Loss“, „The Phantom Letters“ a silnou trojku klasických pomalých zadumaných skladeb na závěr alba (obzvlášť doporučuji „Free“), ve kterých jsou a vždycky byli Evergrey nejsilnější.
Fanoušci starších desek mají určitě z tohohle dílka radost. Standartně skvělé texty o depresi ve všech jejích podobách doplňující velmi kvalitní hudební základ, který je jasnou volbou, pokud člověk potřebuje velký přísun nějaké té melancholie. Vida, člověk čekal katastrofu a oni si vklidu vyrukují s tímhle. Tomově múze zjevně krizové situace svědčí.
|
