Rozchod s MCA představuje pro Lillian Axe ukončení první kapitoly jejich hudebního života. Protože doba ještě stále přála vlasáčkům a kluci zjevně trpěli pocitem, že první dvě alba (především pak to druhé) nedostala dostatek prostoru, novou stať, tentokrát u I.R.S. Records, otevřeli kompilací „Out of the Darkness, Into the Light“, připomínající to dosud nejzásadnější, co se jim podařilo vyplodit. Konec prvního kola byl charakterizován i prvními změnami v sestavě – nově příchozí rytmika, basák Darrin DeLatte a bicmen Gene Barnett nijak tvář kapely nezměnili a tak hlavní tahouni, Steve (ten v hlavní míře) a Ron, v jednom případě doplnění i o posledního „přeživšího“ člena původní sestavy Jona Stera mohli rozehrát další velké představení s využitím veškerých poznávacích znamení Lillian Axe.
Z hlediska komerčního se „Poetic Justice“ stalo nejčilejším kouskem jejich diskografie, byť dle mého subjektivního pohledu kvalitativně skončilo o chlup za „Láskou a válkou“. A to i přes to, že tentokrát s kandidáty na nesmrtelnost překonali zažitý trojčlenkový systém (byť trojkové seskupení je opět dodrženo), to i přes to, že počet obyčejných a zaměnitelných songů se opět drží jen těsně nad zemí.
Strategie Lillian Axe je zřejmá, nasadit do rádií MTV jasný a nekomplikovaný song. Nejznámější položkou se zásluhou rozhlasových vln stalo „True Believer“. Byť v textu písně Lillian Axe tvrdí, že pravidla byla stvořena proto, aby se porušovala, tímhle songem opět stoprocentně potvrzují svojí příslušnost k veselému, nekomplikovanému a uvolněnému hard-rocku s výraznými melodiemi. Ty hlavní poklady však čekají na objevení o kus dál.
Procítěná a přitom nijak přeslazená balada „Se You Someday“, dokonale zdramatizovaná a díky vypjatému vokálu neskutečně strhující věc, se schopností v pravou chvíli uvolnit napětí a dát vyniknout klenuté melodii. Oblíbenou hitovou trojčlenku zahajuje ,,Dyin´ To Live“ s příjemnou kytarovou vyhrávkou, dráždivými změnami tempa a emotivním vokálem – právě přizpůsobivý poklad v hrdle Rona Taylora je tím osvědčeným žolíkem Lillian Axe. Dynamická, vzrušující a důmyslně vygradovaná „Mercy“, díky kousavým kytarám maximálně elektrizující a díky jedovatému vokálu úžasně přitažlivá tvoří skvěle kontrastní symbiózu s následujícím laskavě dojemným ,,The Promised Land", při kterém není daleko k slzám.
A nebyli by to Lillian Axe, aby tyhle své citové výlevy neokořenili naprostým odlehčením - tanečně svěží výpůjčka od Badfinger ,,No Matter What" se stala vedle "True Believer" nejznámějším songem z téhle desky - i když se domnívám, že přes její veškerou chytlavost jde spíš o lehké vítězství posluchačské (a rádiové) povrchnosti, ty pravé perly (a tím i podstata a určitá stylová výjimečnost Lillian Axe) si vnímavý fanoušek musí najít jinde.
Alespoň jedno nepřekonatelné prvenství však Lillian Axe můžu s chutí přiznat. Neskutečně „poetickou“ obálkou u mě strašně snadno vyhráli kategorii cover roku 1992.
Jak již výše naznačeno, zadáte-li do vyhledavačů pojem nejúspěšnější album Lillian Axe, vykoukne na vás „Poetic Justice“. Ale tak jako v případě většiny hudebně stejně orientovaných kapel, i na Lillian Axe už za rohem číhalo smrtelné nebezpečí. Takže ani v případě „Poetické spravedlnosti“ se nakonec ten kopanec mezi světovou elitu (pokud by ta světská spravedlnost skutečně fungovala, i v tomhle kole by si to kluci znovu zasloužili) nekonal.
|
